Je to už sedmý koncert z roku 1970, jenž The Doors od roku 2000 vydali, přesto je zajímavé se jím opět zabývat. Přitom základní schéma je tradiční - skvělí muzikanti The Doors, charismatický, i když často problémový Morrison, všichni dohromady neuvěřitelně dobře sehraní. Výsledkem jsou (opět) fungující a pozoruhodné jamy. Také díky Jimovi, který tentokrát spolupracuje, jak má, je to i vynikající vystoupení, postavené na obvyklém koncertním repertoáru The Doors.

Záznam z Pittsbourghu se dostal na řadu po loňském 3CD z alkoholem opojeného Bostonu. Civic Arena se The Doors otevřela necelý měsíc po něm (2. května 1970), přesto je všechno jinak. Ještěrčí král se vyvaroval - nebo alespoň značně zredukoval - předkoncertní konzumaci lihovin a komunikace mezi ním a kapelou funguje skvěle. Nedochází k trapným excesům a vrcholem večera je unikátní více než dvacetiminutová verze "When The Music's Over". Takovou jste nikdy jindy neslyšeli.

Po tklivé "Sunday Soon" spustí Ray Manzarek obvyklou předehru této skladby. Nastupuje Morrison, jenž po tradičním zvířecím výkřiku začíná zpívat první sloku. To ještě netušíte, kudy se budou Doors vydávat. Jenže během písně jsou muzikanti odvážnější, zkoušejí, kam až mohou zajít. Morrison si hraje, zpívá do melodie "When The Music's Over" útržky jiných písní (třeba "Touch Me") a nechá ostatní improvizovat na dané téma. Před zvoláním "We want the world and we want it now" vydává Jim různé skřeky za vydatné podpory Kriegerovy kytary, kvákání Manzarekových kláves i výbuchů Densmorových bicích. Dochází i na pískání nebo šílený smích, kapela udrží napětí před prvním extatickým gejzírem více než čtyři minuty.

Ale to pořád není vše. Přichází útržky dalších skladeb. Nejzábavnější je fragment z "Break On Through" zpívaný ale v poklidném tempu "When The Music's Over". Tady si muzikanti úplně nerozumí a v jeho závěru začne Manzarek zrychlovat do obvyklého tempa skladby a na chvíli strhne i ostatní, přesto se po pár vteřinách vrací do původní "WTMO" ("Push Push"). Ta ale plynule přechází v "The Soft Parade", aby opět metamorfovala tam, kde původně začala, tedy ve "When The Music's Over".

Najdete tu i Rayem zpívanou, tentokrát za Jimovy podpory, "Close To You" od Willieho Dixona (dialog před ní na původním záznamu chyběl, a tak jej musela kapela restaurovat z jiné dostupné nahrávky) nebo již dříve vydanou (na nepřekonatelné kompilací "Bright Midnight (Live In America)") medley "Back Door Man"/"Love Hides"/"Five To One". Vše končí největším hitem kapely, Kriegerovou "Light My Fire". A i když bylo prvních šestnáct taktů Manzarekova sóla nenávratně ztraceno a muselo dojít k jejich nahrazení z jiného koncertu ze stejného roku (Filadelfie), autentičnost nahrávky to vůbec nenarušuje.

Je dobře že nás The Doors stále zásobují svými strhujícími a pokaždé jinými koncerty. Naživo je už nikdy neuvidíme, a tak můžeme alespoň takto vzpomenout na talent a nasazení, s nímž v sedmdesátých letech předstupovali před své posluchače.