Po loňském koncertu Rolling Stones je Brno očividně dychtivé po stále větších koncertních akcích. Tentokrát si pořadatelé sáhli opravdu na pomyslný vrchol svých manažerských schopností: na stařičký a chatrně působící Velodrom vpustili něco před šestou asi patnáctitisícový zástup kvičících bravíčkarů, navoněných kšiltovkářů, rodin s dětmi a ostatních lidí, co si ten večer dali dostaveníčko s Linkin Park coby korunnímu princi druhdy populárního nu-metalu.

Co nemůže překvapit žádného zkušeného, vědomostmi o kapele vybaveného pozorovatele, je právě výše zmiňované složení davu fanoušků. Tvrzení o tom, že příznivci Linkin Park stárnou spolu s kapelou, je třeba brát jako z části pravdivé. Faktem je, že dvacetileté oldies v zadních řadách přehlédnout nešlo. V obrovském kotli před nimi to ale byla přece jen jiná, poněkud pubertálnější pohádka.

Vzhledem k této netypické divácké konstelaci pak příjemně potěšily bouřlivé ovace, jež si svým divokým, na hranici hardcore a trance stojícím vystoupením vysloužili předskokani Enter Shikari. Jako většina předkapel i oni zákonitě dopláceli na horší zvukařské zázemí. Proti nejrůznější technickým pochybením ovšem londýnská čtyřka bojovala srdnatě, čehož vůbec nejlepším dokladem byl proražený buben a předčasný konec jinak odsýpající, energické, místy až na kusy trhající show. Více takových předkapel!

Na hlavní jméno večera si do posledního místa zaplněné tribuny a o nic míň uvolněný lidský chumel na zatravněné ploše před pódiem počkal do půl deváté. Za doprovodu kratičkého intra vlétli jako poslední na pódium dva hlasy kapely, tedy rapper Mike Shinoda a zpěvák Chester Bennington. Zvukaři pořádně vytáhnutý vokál ve "One Step Closer" rozpoutal těsně pod kapelou vlnu mladistvého násilí, které se postupně šířilo čím dál víc dozadu, až se zastavilo o tatínky bránící svou drobotu.

Linkin Park nasadili na začátku zběsilé tempo, s kterým by měl po pár minutách problémy nejeden fyzicky nadprůměrné zdatný jedinec. A to, že si ho prakticky bez výkyvů podrželi až do samého závěru, je pak takovým malým nevysvětlitelným otazníkem vznášejícím se nad každým jejich koncertem. Zvláště u Benningtona je skloubení všeho toho poskakování, epileptického lomcovaní a vzteklého štěkání tak trochu mimo lidské chápání. V tomhle směru se zřejmě jeho kolegové nechávají zahanbit docela rádi a pro jistotu se věnují svým instrumentům.

V druhé půli akce se pomalu ale jistě začalo stmívat, což poskytlo kapele atmosférické prostředí pro představení kusů z "Minutes To Midnight". K vývoji, který LP prodělali na poslední desce, toho bylo řečeno ať už v dobrém, či zlém mnoho. Jakkoliv jsem tedy vyznavačem první a ve své době "něco" znamenající nahrávky, musím uznat, že i nové věci jsou v živém provedení poměrně vkusné, i když prvoplánovostí se zde plýtvá víc než dost. Kupříkladu kýč jak bič ve formě hitu "Shadow Of The Day" rozesmutněl možná prvních pět řad, ale s hudebně průměrně vzdělaným člověkem nemohl hnout. Co naplat, k posluchačově pozornosti a peněžence si šestice muzikantů zvolila zkrátka tu schůdnější cestu.

Linkin Park se v hodině a půl stihli obnažit Brnu v plné kráse, se všemi klady i zápory k jejich tvorbě patřícími. Jejich devizou je schopnost strhnout publikum živelností a bezprostředností, stejně jako opíjet ho rohlíkem. Živou show mají zmáknutou do posledních detailů a ač občas nevíte, jestli před vámi stojí rocková kapela nebo boyband s kytarami, jejich výkon a nasazení jsou docela jistě upřímné. A co se nadávek do vyměklých srágor týče, proč by se vlastně Linkin Park měnili, když je mají lidé rádi takové, jací jsou?

Fotogalerii z koncertu si můžete prohlédnout ZDE.

Linkin Park, Enter Shikari, Velodrom, Brno, 17.6.2008