Jsou hudební vydavatelství nutné zlo?

21.04.2008 05:00 - Miroslav Böhm | foto: facebook interpreta

V poslední době je trendem plivat na hudební vydavatelství. Spousta kapel neprodlužuje smlouvy a vydává si své desky sama nebo je prostě věnuje svým fanoušků zdarma. Ale co na to mladá krev? Kdo zaplatí její vzestup do fáze, kdy i ona bude moci dát kopačky těm, kteří je na vrchol vytáhli?
The Beatles
© www.wikipedia.org
Je vcelku jednoduché ukázat prstem. Diktují rádiím, co mají hrát, odírají o chechtáky zaběhaná jména a na čerstvý závan z alternativní scény hážou bobek. Na cedla nám tisknou blbé vlaječky, vytrhávají celé vnitřky bookletů a člověk pak aby regulérní edici svého oblíbence hledal po celém Slezsku, po půlce Brna nebo obešel dvakrát dokola Václavák. Leckoho pak potěší, když tihle namyšlení kravaťáci dostanou direkt od někoho, od koho to nečekají - jejich vlastní ovečky nabádají fanoušky, aby si alba stahovali zadarmo a publikují bez souhlasu písně na serverech MySpace.com či YouTube.com, největší komerční esa zase neprodlužují smlouvy a zakládají si vlastní labely nebo pouští desky přes internet. Hurá, chce se volat. Zloděj je "okrádán", ať žijí hudební robinhúdové!

Jenže tato zvolání jsou lehce krátkozraká. Je fajn, když si kapely, ze kterých dlouhá léta vydavatelství žila, konečně pořádně vydělají - i když pořádně v tomto případě znamená jen přidání dalších nul za velkou řadu nul již existujících -, ale přesně tyhle peníze následně chybí na alba nadějných kapel. Pokud máte rozpočet, který musíte dodržet, a vypadne vám z něj stoprocentně ziskový kůň, tak rozhodně nezačnete jako šílení sázet na nadějné outsidery. Vsadíte všechno na druhého v pořadí, abyste přežili. Nejde už o to získat pro sebe co nejvíc a u toho podpořit i talentované "juniory", protože i ti nejlepší to jednou zabalí a potřebujete za ně náhradu do budoucna, ale jde vám o přežití. Jde o to vymáchat z toho zbytku co nejvíce. Volnost hudebních gigantů tak paradoxně může poškodit jejich zatím bezvýznamné a rodící se nástupce.

Keith Richards
© Allan Tannenbaum
Jistě, prosadit se můžete i jinak. Doma cvičíte svou techniku, ve zkušebně se sehráváte s kapelou, po malých klubech získáváte reputaci. Pak už jen hurá do studia, s nahrávkou na MySpace.com a kvalita se ukáže. Vždyť je to vlastně fér, aby za vás mluvila jen hudba. To by ale všichni museli mít stejné startovní podmínky. Custom Gibson jde pod ruku mnohem lépe než otřískaná akustika, u které podjíždí ladící závit u spodního éčka, zkušebna se lépe hledá v místech, kde jsou lidé vstřícní, do malých klubů vás dostanou peníze nebo dobří známí, studio stojí aspoň tři kila za hoďku, přičemž pět hodin se budou jen stavět a zvučit bicí a zbytek dne hrajete pořád dokola jednu písničku a doufáte, že vaše levné nástroje budou mít dobrou chvilku a budou ladit všechny najednou... A pak? Pak jste si vlastně koupili tiket do loterie s přesvědčením, že zrovna vy máte ta nejlepší čísla.

Ale kolik velkých jmen už prorazilo jen díky tomu, že narazilo na mesiáše z vydavatelství, který do nich cpal prachy, který jim koupil pořádné nástroje, podplatil majitele klubů a zaplatil studio? Kolik kapel prorazilo až třetím albem? Ono se lépe rozhoduje, že zasvětíte svůj život hudbě, když máte v kapse smlouvu na šest desek. První neúspěch tak notně neznamená zlámanou kytaru a odchod do fabriky dělat něco pořádného. Hudební vydavatelství mají své mouchy a nejsou malé, ale je opravdu tou největší snaha vydělat? Měli bychom vůbec nějaké R.E.M., U2, Oasis, Radiohead, Madonnu či Coldplay, kdyby někdo nechutně "neokrádal" The Beatles, The Rolling Stones, Led Zeppelin nebo Elvise Presleyho?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY