Tomáš Klus - Nejsem žádný megaloman

20.03.2008 05:00 - Dan Hájek | foto: facebook interpreta

Tomáš Klus má venku debut "Cesta do záhu(d)by" a sám tvrdí, že vše je teď okolo něj v (po)klusu, rychlém sledu, na který si teprve pořádně zvyká. Během rozhovoru přišla řeč nejen na jeho sportovní minulost či vítězství na CzechTalentu. Deska je pestrá a stejně tak i jeho názory.
Tomáš Klus
© Sony BMG
Necelý rok od vítězství na zlínském CzechTalentu vydal Tomáš Klus své první cédéčko "Cesta do záhu(d)by". Sám věří na věci, které jsou nad námi a okolo nás. Dočtete se o něm, že jeho tvorba je "něco mezi Maxou a Baumaxou", případně, že "je hezounek jako James Blunt, jen není tak ufňukaný". Sám to však vidí zcela jinak, s určitým střízlivým pohledem na realitu a stejně tak dokáže zhodnotit vše, čeho dosáhl nejen ve sportu (zlato v moderním pětiboji družstev na mistrovství Evropy 2002). Nyní studuje na DAMU a "Cesta do záhu(d)by" mu splnila další sen. Deska se bude křtít 2. dubna v pražské kavárně Platýz, kde by si měl odbýt premiéru i videoklip k písničce "Pocity". V samotném rozhovoru se ale dozvíte mnohem více.

Začal bych trochu z jiného úhlu, věříš v osud?

Věřím do určitý míry, věřím jakoby v osudový body, setkání. Něco asi máš vždy předurčenýho, ale můžeš se k tomu vrátit z nějaké cesty, která mohla být zcela zbytečná. Nebo taky ne. Nevěřím v to, že vše je jen tak, jak to má být. Člověk je v tomhle svobodnej sám v sobě a v jeho bytí natolik, aby se k tomu dostal po svým, ale základní osnova je, podle mě, daná.

Určitě tušíš, na co narážím. Ve tvé biografii jsem si přečetl, že za vše může tvůj pád z hnědého koně, kdy ses hlavně vrhl na hraní s kytarou. Byl to tak důležitý zlomový bod?

Ani ne, já jsem ke kytaře utíkal průběžně. Spíše ve mně sílila hlodavá myšlenka na něco, čemu se začneš věnovat čím dál víc, protože tě to nějakým způsobem uspokojuje. Takhle to u mě bylo i se sportem a hudbou, chvíli to šlo vedle sebe paralelně, ale pak jsem se cítil líp jen s kytarou.

Takže se dá říct, že i když jsi vyhrál zlato v moderním pětiboji, dostal jsi se na DAMU a teď vydal cédéčko, že největší cenu pro tebe má právě to CD?

To ne. Já si myslím, že to jsou srovnatelný věci. Protože v každým období jsem k něčemu směřoval, ať už ke zlatým medailím, dostání se na školu nebo natočení desky. Pokaždý ta cesta byla ve svým ohledu nějak náročná, jinak strastiplná, ale cíl byl vždy příjemnej a ve všech třech případech stejně. Pro mě byla největší radost v tom, když jsem si splnil, co jsem si přál.

Mám to tedy chápat tak, že stejná radost tě potkala, když jsi vyhrál zlínský CzechTalent?

Jasně, jen se to lišilo v tom, že tam to byl takovej sprint. Já jsem se pro CzechTalent rozhodl asi necelý dva měsíce před tím, než jsem ho vyhrál. Ve sportu to trvalo osm let a těch osm let znamenalo onu cestu, ale intenzita radosti a štěstí byla stejná, jen ve Zlíně to bylo víc nečekaný.

Tomáš Klus
© Sony BMG
"Cesta do záhu(d)by" vyšla necelý rok od zmíněné soutěže, to jsi vzal taky docela hopem. Jak se to vlastně semlelo?

To byla taky taková rychlovka. (smích) Už na afterparty jsem dostal hromadu nabídek a všichni mi říkali, abych se ozval, takže jsem byl už v určitým očekávání. Pak bylo takové měsíční hluché období, kdy jsem si řek', že nebudu nikomu volat a připomínat se slovy: "Dobrý den, já jsem ten, co vyhrál CzechTalent, neudělal byste si čas?" Kašlal jsem na to a nechal jsem to v rukou osudu s tím, že buď tam ten bod mám nebo ne. Z kraje prázdnin se mi ozval Luděk Malár, že má doma studio, ty správný kontakty a ví, v jaký moment jak a za kým jít. On tomu obětoval strašně moc svýho času, protože byl do toho zapálenej. Za to mu jsem hodně vděčný a vážím si toho.

Hromada skupin by mohla říct, že to trochu zavání protekcí, nemyslíš?

Právě, já bych to takhle nechtěl shazovat a nechci tím říct, že to mám nezasloužený. Většina kapel a interpretů se hájí tím, že si úspěch vydobyla v klubech, ale já tam hrál taky. Jenže jsem byl sám a natolik malej, že o tom raději moc nemluvím.

Předpokládám, že když to šlo tak rychle, že jsi čerpal z věcí, které jsi měl už dávno napsané.

Na albu jsou většinou starý věci, z období, kdy mi bylo sedmnáct až dvacet. Chtěl jsem to cédéčko mít ucelený podle nějakého časovýho úseku. Do dvaceti jsem byl trochu jinej člověk, než jsem teď, takže kdybych tam dal nějakou současnou písničku, narušilo by to celistvost. Pokud se mi podaří další deska, chtěl bych ji pojmout stejně. Vlastně "Marii" jsem napsal až v létě ve studiu, ale na cédo jsem ji dal proto, že byla aktuální vůči těm ostatním a je taková méně zatížená. (smích)

Takže na druhé album nebudeme čekat čtyři roky na další přestupní rok, kdybych měl parafrázovat promo materiály?

Doufám, že ne. (smích) Teď to je takový hodně plodný období, protože jsem na škole a víc mezi lidma, než když jsem sportoval, mám větší zdroj inspirace, tak možná vyjde za rok. (smích)

Pro písničkáře jsou důležité texty, jak ty u tebe vznikají?

Teď to bude znít divně, ale já mám text třeba do hodiny hotový. Někdy jej napíšu bezprostředně po zážitku, který mě dostal. To je většinou nad ránem po propařený noci. Nebo jej píšu s velkým odstupem času, protože jako pořádná baba si píšu deník. (smích) Kdesi jsem četl, že v textech mám nadhled a to jsou ty, které právě vznikly s odstupem. Ale nepřepisuju, neupravuju a v podstatě se snažím jen popsat to, co jsem zažil. Záleží taky na období, někdy během tří dnů napíšu pět písniček, a pak třeba několik měsíců nic, i když vím, že bych potřeboval něco udělat. To potom vznikají věci, který ani nikdo nesmí číst, protože jsou moc intimní a asi by je málokdo pobral, jak jsou zamotaný. A taky jsem textař jen na padesát procent, druhá půlka je to, co se děje okolo mě, kamarádi, lásky, bolesti a především něco tam nahoře. (smích)

Mezi texty máš často průpovídky, narážky, nemáš s tím pak problém na koncertech?

Jasně, že jo. (smích) Já mám nejradši, když už mám po oficiálním aktu a s lidma si sednu, jen tak s kytarou a začnu předělávat svý texty nebo si dělám srandu ze známých v publiku, to mě hrozně baví. Oni se pak třeba přidají a začnou zpívat další vokály, v tom spatřuju smysl svojí tvorby. Oboustranná komunikace.

Tomáš Klus
© Sony BMG
A jak vlastně ty průpovídky vznikly?

Mě kdysi napadlo, že bych chtěl napsat písničku tak, abych si při ní mohl pokecat s lidma, protože se tak s nima nejvíc sblížíš a seznámíš. A ty průpovídky z toho vzešly. My jsme většinou zpěvy natáčeli večer na jeden zátah, otevřeli jsme si při tom vínko a za plexisklem seděli kromě zvukaře mí kámoši a dost jsme se, myslím, bavili. Trenér (Luděk Malár, pozn. red.) pak nad tím seděl několik hodin a nadával, jak jsem ukecanej. (smích) Na desce je jenom zlomek z toho všeho, je to brutálně sestříhaný.

"Inzerát" evokuje tvorbu Chinaski, jaký máš vztah k Malátnému a spol?

Mě neurážej a první dvě tři desky mě hodně bavily. Nejsem skalní fanoušek, ale jsou mi sympatický. Prostě dělají to, co chtěj. Je to tak, ta písnička je hodně podobná, ale nevadí mi to. Ale nebyl to záměr, já jsem v tomhle hrozně snadno ovlivnitelnej. V rozhlase mi zase někdo řekl, že "Dopis" je svou dikcí podobný Nohavicovi.

Na desce je devatenáct songů, neměl jsi problém s určením výsledného pořadí?

Já tyhle detaily moc neřeším, pro mě to není podstatný. Původně jsem je chtěl dát podle abecedy a přišlo mi, že to je jedno, ale na Sony mi řekli, abych to nějak přetřás. Neměl jsem žádnou vyhraněnou dramaturgii, jen jsem věděl, že první musí být "Dopis", který je pro mě nejvíce charakteristický, a poslední "Š.a.M.a.N.", ten je odjinud a měl to být jen bonus.

A nezdá se ti ten počet na debut moc vysoký?

To se taky řešilo. Já jsem původně některý věci chtěl dát ke stažení na net, ale nevyšlo to. Teď se to ale povede, protože mám několik písniček, který jsem nikde nepřiznal a zavěsím je na svůj web.

V promu o tobě psali, že jsi "něco mezi Maxou a Baumaxou", pak jsem někde četl, že jsi "hezounek jako James Blunt, ale ne tolik uplakaný" - jak jsi tohle pobral?

Nic moc, ale teď už se tomu směju. (smích) Když to vyšlo, tak ve mně docela zatrnulo. Baumaxa s Maxou je vtip a vzniklo to v momentě, kdy jsme řešili, jak tu mou desku popsat. Někdo to plácnul a chytlo se to. Jamese Blunta si klidně poslechnu, ale neřekl bych, že jsem tak truchlivý. Jsem asi někde mezi tím vším, co se o mně psalo.

Mezi tvé oblíbence patří Jarek Nohavica, před chvílí jsi ho i sám zmínil. Jak na tebe zapůsobila aféra jménem "Udavač z Těšína"?

Ze mě si dělá fůra lidí srandu, že většího antikomunistu, který v tý době nežil, nezná. Já když zástupce této strany, jejíž název nechci ani vyslovit, vidím v televizi, automaticky přepínám a není mi nejlíp. Je to ve mně nějak zažitý a nevím proč, tak jako to, proč ta strana ještě existuje. Celá ta aféra mě nechala chladným, protože jsem v tý době nežil a detaily zná jen sám Nohavica, nemůžu ho tedy soudit. Pokud Hutka měl potřebu něco takovýho napsat, chápu to, protože on je větší radikál než Nohavica. Sám za sebe bych to neudělal, neurazilo mě to a ani nepobavilo, jak asi mělo.

V dětství tě rodiče často brali na folkové festivaly, jak moc tě to ovlivnilo?

Hodně, já byl v tý době prcek, ale bavilo mě to. Všechno jsem to vnímal, protože to je naprosto jiná komunita lidí, která mě zaujala tím, jak je sepjatá. Když to postavím do kontrastu třeba, i když to je hrozná blbost, s hiphopovou kulturou, kde lidi nosí vyloženě masky a nejsou, myslím, sami sebou. U nás folk a country házej do takovýho kotlíkářskýho a nepříliš lichotivýho pytle, ale podle mě je tam vše ryzí a opravdový. Když tě někdo pozdraví a řekne "já jsem Pepa Novák", víš, že to je Pepa Novák. A to samý se děje i po hudební stránce, těm textům se třeba zasměješ, ale proč ne? A když se člověk nestydí za trochu sentimentu, přijde mi to bližší než pózy.

Tomáš Klus
© Sony BMG
A když tedy toto vše vyhajpuju, když použiju slang kultury, kterou jsi zmínil, myslíš, že by jednou mohla přijít akce "Klus na Strahově", něco jako tenkrát měli Nedvědi?

(dlouhá prodleva) Ne. Já si nemyslím, že to tam tak úplně patří. To místo je určený pro Jacksona, Madonnu a podobným lidem. Ale ne těm od ohníčků a buřtíků, teď to nemyslím nijak hanlivě. Ale je mi jasný, že to musel být skvělý pocit. Když dav zpívá tvou písničku, kterou jsi napsal v hrozný depce nebo naopak, když jsi byl něčím povzbuzenej, a víš, že všichni přišli jen kvůli tobě. Ale ztrácí to intimitu a upřímnost, stane se z toho masová pop záležitost. Na druhou stranu bych to chtěl hrozně moc zkusit, ale udělal bych to asi jinak, třeba s kapelou, ta by tomu dodala drive. Já v tomhle nejsem žádný megaloman, pro mě příjemnější pocit, když se všichni vejdem do klubu.

Chystáš turné nebo tě budou moct fandové zastihnout na nějakém festivalu?

Teď ne, já ještě nejsem ve fázi, že bych si vůbec mohl dovolit slovo turné vyslovit, je to pro mě moc daleko. Kdyby se nějaký fesťáček podařil, bylo by to supr, ale v tuhle chvíli jet turné by pro mě bylo právě to megalomanství. Pro mě už je dost divoký, že tu takhle sedíme a děláme rozhovor, je to na mě moc rychlý. Když mi třeba příští týden zavolají, že se prodalo padesát kusů a že pojedeme na několik koncertů, začnu se smát. (smích)

Bude k desce nějaký klip?

Z toho mám obrovskou radost, mám tady zrovna návrh, jak by to video mělo vypadat. Budeme točit klip k "Pocitům", což je taková hodně důvěrná až sladká věc. Já jsem si prosadil, teda neměl jsem s tím moc práce, že to bude sranda. Protože když spojíš sladký song se sladkým klipem, vznikne z toho hnusnej kýč. Jsem rád, že lidi, kteří to se mnou budou točit, to tak pochopili, že tam sebe prostě trošku shodím a ono se to vyrovná. Těším se na to, protože to bude zas něco novýho, bude to klip k mojí písničce.

Ještě mi na úplný závěr řekni, proč vlastně "Cesta do záhu(d)by"?

To je strašně jednoduchý - nevím, kam mě to posune, nebo kam se řítím. (smích)


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY