Když někomu (například kolegům v redakci) řeknu, že poslouchám Celine Dion a že se mi líbí část její tvorby, sklízím pobavené posměšky (a v případě kolegů i rozpačité podivení). Už několik let se okolí snažím vysvětlit, že francouzská alba Celine Dion jsou úplně o něčem jiném, než to, co předváděla na posledních několika deskách. Nevěří, že umí být velmi energická a že její písničky nemusí být za každou cenu podbízivé. Škoda, taková alba "Deu'x" či "1 fille & 4 types" jsou výborné kousky. A nutno říct, že na anglicky zpívanou novinku "Taking Chances" se něco z těchto nahrávek povedlo dostat.

Celine Dion se na několika minulých albech snažila jít hudebně dopředu, ovšem tato cesta se ukázala být více či méně slepou. Na "Taking Chances" se vrací jako by zpět, někam do doby před masovým úspěchem a probouzí v sobě své kořeny, které se proplétají někde mezi Francií a kanadským Quebecem. A do tohoto navíc vstupuji osoby autorů - na "Taking Chances" se podílel snad každý, kdo má známé jméno (a většinou nemalé). Vedle osvědčeného Aldo Novy, vytížených Kary DioGuardi či Lindy Perry to jsou například australská star Delta Goodrem, Dave Stewart z Eurythmics či bývalí členové Evanescence. Docela pestrá squadra, že?

A s touto pestrostí je samozřejmě spojená i pestrost desky jako takové. První moment s titulní skladbou, která je zároveň prvním singlem, o tom sice ještě příliš nevypovídá, ale na druhou stranu vysloveně špatná není. Právě její autoři Kara DioGuardi a Dave Stewart a producent John Shanks jsou jistou zárukou kvality. Ovšem fúzování stylů přichází o něco později. "Shadow Of Love" připomíná v celkem přijatelné formě její pokusy s tanečním soundem, "New Dawn" si pohrává s kombinací gospelu a blues a například v "Eyes On Me" slyšíme odezvu Středního Východu míchající se s charakteristickým stylem Delty Goodrem. To je vůbec příznačné pro tuto desku - rukopis autorů tu není prakticky potlačen někam do pozadí, což je třeba patrné v případě Davida Hodgese a Bena Moodyho (ex-Evanescence), kdy, ačkoliv se jedná o balady, je z nich cítit křesťansko-rockový základ.

První půlka není tak povedená, opravdu zajímavé věci se začnou dít až v té druhé. Ozvěny Francie rozeznívají o klavír a housle opřenou baladu "A Song For You" a dále vygradují až k šansonové "Right Next To The Right One", zdaleka nejlepší pomalé věci na celé "Taking Chances". Někdejší spolupráci s Jean-Jacques Goldmanem nepřímo připomíná na rocku postavená "Can't The Feeling", i když Goldman by neubral na plynu. "Fade Away" okořeňuje druhou půlku svižným rytmem a ukazuje, že Celine Dion umí ještě slušnou vypalovačku. V následující "That's Just The Woman In Me" si naopak Dion hraje blues-rockovým pojetím a velmi podobným stylem na Joe Cockera. "Skies Of L.A." už je "pouze" takovým pozvolným zatahováním opony zaprášené hollywoodským hvězdným prachem.

Celine Dion to myslí s návratem velmi vážně. Osobně se domnívám, že "Taking Chances" je po "Falling Into You" její nejlepší anglicky zpívané album, ne-li s touto Grammy ověnčenou deskou srovnatelné, ovšem pořád se jí kvalitou a především osobním přístupem nepodařilo přiblížit těm dvěma ceněným francouzsky zpívaným CD. Přetlak autorů je sice na jednu stranu přínosný - "Taking Chances" rozhodně není nudná, ale na druhou stranu čeho je moc toho je příliš - o nějaké ucelenosti nemůže být ani řeč. Celine Dion nemusí být autorka, její přednosti jsou někde jinde, ale z výsledku je velmi cítit, když se na vzniku písniček jako takových podílí, a kdy ne. Bohužel toto je ten druhý případ - velmi tu chybí určité sepětí, které by z "Taking Chances" udělalo skutečnou desku Celine Dion.