02.02.2008 05:00, Pavel Novák
V dalším díle "Co poslouchá musicserver" si představíme soundrack k teatrálnímu muzikálu "Across The Universe", francouzsko-italskou zpěvačku Carlu Bruni, pirátské vydání největších rarit z turné Pearl Jam, zavzpomínáme na Shakiru v době jejího rozkvětu a připomeneme si punkovou kapelu Meat Puppets.
Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto díle padne zmínka o soundtracku k "Across The Universe", Carle Bruni, Pearl Jam, Shakiře a Meat Puppets.
Z toho mohl být buďto naprostý průšvih, nebo naopak úžasná podívaná. Nejenže se režisérka Julia Taymor ve svém teatrálním muzikálu "Across The Universe" odvážně navrací k vzrušujícím šedesátým létům, ale celý svůj romantický příběh drze poskládala z písniček Beatles. Ty pak dokonce nechala zazpívat takřka neznámé herce. A výsledek? Ve filmu zazní asi třicet skladeb Brouků, na soundtracku jich najdete šestnáct a troufám si říct, že vás svojí neotřelou image zaujmou. Většina skladeb dostala úplně
nový, doslova uchvacující rozměr. Jsou nápadité i líbivé, svěží i ucourané, někdy jemnější a sentimentálnější, jindy ostřejší a dráždivější. Herci překvapili skvělými pěveckými výkony a nebojácným přístupem. Samozřejmě že nad ostatní ční suverénní výstup "bezdomovce" Joe Cockera v songu "Come Together", který dokáže dát beatlesáckým písničkám neuvěřitelné grády. A co teprve Bono stylizovaný do role drogového boha a jeho psychedelicky syrová "I Am The Walrus" i snová a opojná "Lucy In The Sky". Působivé jsou však i výstupy ostatních. Filmová Sadie, jinak zpěvačka a herečka Dana Fuchs je strašně sexy a stejně dobře zpívá. "Helter Skelter" v jejím energickém a důrazném podání získalo až joplinovsky naléhavý a podmanivý nádech. Joe Anderson je sladký rebel, na plátně i u mikrofonu. Naopak Jim Sturgess, představitel hlavního hrdiny Judea, má nenápadnější a procítěnější projev. Evan Rachel Wood, hrdinka Lucy, má poměrně všední a hodně jemný hlas, umí to ale řádně a nečekaně rozbalit. Velice zajímavě zpívá T.V.Carpio s asijskými kořeny. Její pronikavá a úpěnlivá "I Wanna Hold Your Hand" vás prostě dostane do kolen. Nechybí ani typicky americký gospelový patos. Chytlavý, místy mrazivý poslech. Stejně, ne-li ještě víc vzrušující je pak samotný film.
Věřte mi to nebo ne, ale francouzsko-italskou zpěvačku Carlu Bruni jsem poznal dávno předtím, než ji "proslavil" vztah s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Pravdou ale je, že si už nemohu vzpomenout, jak se ke mně před čtyřmi lety její debutová deska "Quelqu'un m'a dit" vlastně dostala. Vím jediné - okamžitě mě uhranula svým sametově nakřáplým hlasem a spojením francouzského popu, silně čerpajícího z šansonu, s jistou formou písničkářství. Sama Carla Bruni hraje na téhle desce na akustickou kytaru a navíc si k nahrávání pozvala ještě vynikajícího francouzského
kytaristu Louise Bertignaca, který desku i produkoval. Výsledkem je kytarový zvuk šansonu s jemným italským nádechem. Ovšem ve chvíli, kdy začne Carla zpívat, přestáváte doprovod sledovat - její barva hlasu má grády, ačkoli máte pocit, že při zpěvu v podstatě jen šeptá. To má za následek velmi intimní, silně vtahující atmosféru podtrženou faktem, že je tato deska na rozdíl od té druhé nazpívaná francouzsky a především, že si ji celou složila a napsala Carly Bruni sama. Jestliže si myslíte, že je nyní Carla Bruni protěžována jen díky vztahu se Sarkozym, pak je její debut "Quelqu'un m'a dit" z doby, kdy nikdo o Sarkozym nevěděl, pádným argumentem proti této domněnce.
Mám rád nezkrácené koncertní nahrávky a bootlegy vůbec a jsem jejich velkým sběratelem. Baví mě poslouchat stále ty stejné skladby oblíbené kapely a vychutnávat si rozdíly od studiových verzí, improvizace, reakce publika nebo milé chyby. Klidně poslouchám i desetiminutový potlesk, ladění nebo více či méně vtipné promluvy k publiku. Možná je to lehce obsedantní chování, ale mě to prostě baví. Pearl Jam na fenomén bootlegů reagovali po svém a začali si své koncerty jeden po druhém vydávat. Skvělý nápad, určitě dost lidí si rádo připomene právě ten koncert, který navštívili, navíc je zaručená i ucházející kvalita zvuku, nejčastější problém pokoutně pořízených nahrávek. V obrovském množství dostupných koncertů ale není možné se orientovat (nebo se snad najde někdo, kdo by všechny alespoň jednou poslechl?). A tak jsem uvítal pirátské vydání těch největších rarit z turné roku 2000. V té době ještě nevydané coververze ("Crown Of Thorns" od Mother Love Bone, intro Bowieho "Ziggy Stardust", "Don't Be Shy" Cat Stewense a další) a rozličné jamy sice normálního posluchače nemají čím oslovit, já si je ale užívám snad více než výtečná, ale bohužel už oposlouchaná řadová alba.
Byl to film "Láska za časů cholery", kde zazněly dvě nové skladby Shakiry, a navíc "Pienso En Ti" z této desky, co mě přimělo se k tomuhle jedinečnému dílu vrátit a s odstupem času a dostatečnou znalostí španělštiny si ho poslechnout znovu. Právě s "Pies Descalzos" Shakira prorazila a přestala být brána jako dětská hvězdička, ale skutečná umělkyně, navzdory tomu, že při nahrávání alba jí bylo teprve osmnáct. Zároveň je to první album, kde se autorsky a producentsky dala dohromady s Luisem F. Ochoou, který je její pravou rukou dodnes. Pro spoustu lidí je to její nejlepší deska a já se jim vůbec nedivím. Už v té době byl znát její jedinečný textařský talent, stejně tak vynikl nezaměnitelný pěvecký projev. Ostatně několik skladeb z této desky hrává dodnes na svých koncertech. Tím způsobila menší šok svým "novodobým" fanouškům, když při loňském koncertě v Sazka Areně zahájila skladbou "Estoy Aquí" právě z této desky. Nejeden posluchač si říkal: "Co to sakra je za písničku?" Pro lidi jako já je ale tohle ta pravá Shakira, kterou jsme začali poslouchat ještě předtím, než jako blondýna dobyla mimohispánský svět.
Meat Puppets mají dvě tváře - punkrockové cvokárny charakterizované skřeky místo zpěvu a countryový punk, který je proslavil. Osobně preferuji spíše to druhé. Bavíme se o albu, na kterém najdete všechny tři písně, které hráli Meat Puppets spolu s Nirvanou na slavném unplugged koncertě. Díky tomuto setkání teď máme možnost slyšet dvojí provedení od Kurta a Curta. Kurt Cobain je zazpíval s docela precizní intonací (nezvykle pro něj) a unplugged koncert ukázal sílu těchto skladeb. Curt Kirwood zpívá o dost ležérněji, ale nějakými záhadnými manévry vždycky vybruslí z toho, aby se písně zvrhly a dává jim takový zvláštní nádech beckovského "lúzrovství" (což je v tomto případě pozitivum). Obě verze mají něco do sebe a občas u mě převládá pocit, že nedám dopustit na indie nádech Meat Puppets. Kromě trojice známých věcí jsou tu velmi působivé instrumentálky, třeba "Aurora Borealis" nebo "I'm A Mindless Idiot", občas se semele i nějaká ta řežba. Druhé album MP teď točím ve svém přehrávači dost často a bude to nejspíš tím, že Meat Puppets mají neskutečný talent napsat opravdu dobrou píseň. A je mi srdečně jedno, jestli mě bude někdo považovat za country šílence. Bene, řekni prdel, máš na to?
Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.
Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...Ne 03.06. Kyuss Lives! (USA) (Lucerna Music Bar, Praha)
So 16.06. Respect Festival 2012 (Štvanice, Praha)
Ne 24.06. She Wants Revenge (USA) (Lucerna Music Bar, Praha)
Po 25.06. Sting (UK) (O2 Arena, Praha)
Čt 28.06. Ugly Kid Joe (USA) (Lucerna Music Bar, Praha)