Co poslouchá musicserver (1/2008)

05.01.2008 05:00 - Pavel Novák | foto: facebook interpreta

V tomto díle si představíme welšskou mezzosopranistku Katherine Jenkins, guatemalského písničkáře Ricarda Arjonu a jeho desku předělávek vlastních skladeb, Indyho & Wiche s albem "My3", českoamerickou skupinu Dirty Pictures a záznam pařížského koncertu The Cure.
Co poslouchá musicserver
© facebook interpreta
Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. Tentokrát jsou na programu Katherine Jenkins, Ricardo Arjona, Indy & Wich, Dirty Pictures a The Cure.

Tomáš Parkan: Katherine Jenkins - From The Heart (2007)

Katherine Jenkins - From The Heart
Asi stárnu - byly doby, kdy pro mě byla opera přesněji řečeno operní zpěv jenom vzduch, ale po seznámení s výběrem "From The Heart" Katherine Jenkins nahlížím na tento žánr jinak. I operní zpěv může být sexy - do slova a do písmene - tahle mladá a velmi krásná velšská mezzosopranistka totiž zaujme už na pohled (a je jí to občas vyčítáno) a ve chvíli, kdy se rozvibruje její hlas, pak i na poslech. "From The Heart" je poskládáno převážně z klasických árií jako "Nella Fantasia" nebo "Nessun Dorma", které doplňují muzikálové a filmové melodie jako "Time To Say Goodbye" či "Hymn To The Fallen" a také covery popových hitů, jež ovšem převedla do italštiny, takže velmi dobře zapadají do celkového, po technické stránce velmi kvalitního zvuku alba. Tato skladba ji umožňuje naplno předvést množství nejrůznějších poloh svého zpěvu a samozřejmě i její takřka dokonalý hlas. Ukazuje ještě jednu věc - stejně jako barokní architektura i opera dokáže zapůsobit na člověka v pravou chvíli svojí mohutností, což je právě velmi dobře slyšet na skvělé předělávce "I Will Always Love You". Katherine Jenkins je po delší době operní zpěvačkou, které se daří dostat tento žánr i mezi sprostý lid, což dokazuje její stále rostoucí popularita.
Nejlepší skladba: "L'Amore sei tu (I Will Always You)"

Pavel Novák: Ricardo Arjona - Quién Dijo Ayer (2007)

Ricardo Arjona - Quién Dijo Ayer
Ke guatemalskému držiteli dvou cen Grammy Ricardu Arjonovi mě v podstatě přivedl Ricky Martin. Ten totiž na svou desku "Almas Del Silencio" nahrál jeho jedinečnou skladbu "Asignatura Pendiente". Ta se bohužel na tento výběr nedostala, ale to neznamená, že na něm nejsou jiné skvělé skladby. "Quién Dijo Ayer" je docela zvláštní kolekce, která obsahuje Arjonovy starší skladby v novém kabátě, nahrávky dříve nevydané a několik duetů (Eros Ramazzotti, Marta Sánchez, Marc Anthony). Většinu desky zaujímají jeho typické balady, ale odskočí si do salsy ("Historia De Taxi") a reggae ("Si El Norte Fuera El Sur"). Nechybí ani jeden z jeho největších hitů "Jesus Verbo No Sustantivo", který společně se stejnojmennou deskou znamenal v jeho kariéře v podstatě mezinárodní průlom. Varování pro slabší povahy: Arjona je skvělý textař, vynikající především v melancholických baladách, které by ne každý, kdo rozumí španělsky, musel psychicky zvládnout.
Nejlepší skladba: "Se Nos Muere El Amor"

Radek Hendrych: Indy & Wich - My3 (2002)

Indy & Wich - my3 HP
© facebook interpreta
Pět let staré album se logicky nejeví tak dobrým jako dřív. Je velká zábava pozorovat řídnoucí "hustotu", která se před lety zdála definitivní a zřejmá. "Téma" je naprosto o ničem, "Síla slova" je zas poměrně myšlenkově nekonzistentní, ačkoli hláška "...ne kámo, tohle neni levičácká fráze..." je nádherná. Do neuvěřitelné lacinosti sklouzne text "Bratrů v rýmu", kdy se Indy & Wich (a La4) připojí k náboženské propagandě usilující o repatriaci černochů zpět do Afriky (a bělochů zpět z Afriky). Ano, mám na mysli žluto-zeleno-červené klišé, které je mezi dnešními pubescenty oblíbené pro svůj apologetický charakter vzhledem k užívání marihuany. Tato slabá místa však vyvažují velmi dobré pasáže, jakou je například skladba "Cesta štrýtu". Ta má svou poetiku, hlavu i patu, prostě dává. Specifický status má "strašně upřímná" "My3". Přiznávám se, já Indymu a spol. tohle sdělení věřím, jestli je to profesní selhání, stává se, jdu se oběsit. Rozhodně za zmínku stojí flow La4, který sype opravdu líbezně kulometným způsobem. "Otázky a odpovědi" ilustrují hlavní problém alba: pohrávají si s určitou lyrikou a poetikou, avšak není úplně jasné, jaké mělo být finální sdělení. Vazby mezi jednotlivými myšlenkovými konstrukcemi jsou tak volné, že vypátrat smysl je prakticky nemožné. Stejně ale tohle album miluju.
Nejlepší skladba: "Cesta štrýtu"

Honza Průša: Dirty Pictures - Escape From Sloppy Lake (1993)

Dirty Pictures - Escape From Sloppy Lake
Českoamerická skupina Dirty Pictures je jako Green Day v nejlepší formě (období na přelomu "Kerplunk" a "Dookie"). V roce 1993 se v podstatě z ničeho nic objevili v Esu s klipem "Custom Auto". Český posluchač je tehdy bohužel příliš nepobral, většinově se tu poslouchal hlavně dancefloor a pop punk začal na tuzemce útočit až později. I proto se mi tak líbili. Bylo to zas něco nového, charismatický pohodář Huckleberry Dirt působil vskutku zábavně, což podtrhoval i svými texty. "Escape From Sloppy Lake" je jedinou nahrávkou, kterou kapela za svou krátkou, ale zajímavou (dnes již legendární společné vystoupení s Joe Strummerem) kariéru vydala. Nedávno jsem ji náhodou zahlédl v bazaru a nešlo ji nekoupit (starou kazetu jsem dávno někde ztratil). A i po patnácti letech mě baví.
Nejlepší skaldby: "Not My Baby", "Custom Auto", "Unlonely"

Michal Koch: The Cure - Paris (1993)

The Cure - Paris
The Cure jistě mají ve své diskografii několik důležitějších nahrávek, než je tenhle záznam pařížského koncertu. Ve stejném roce navíc vydal Robert Smith a spol. ještě jeden živáč nazvaný "Show", na kterém je mnohem více hitů. Já mám ale vztah k téhle nahrávce, a ten vztah je veskrze osobní. "Paris" mi totiž půjčila před nějakými devíti lety jedna pěkná a inteligentní slečna, která se o pár let později stala mojí ženou. Půjčila mi pak ještě několik kazet s dalšími alby The Cure, ale žádné mě nijak zvlášť nenadchlo a hudba téhle kapely pro mne zůstávala nepřístupnou až do přelomu století, alba "Bloodflowers" (které paradoxně moje žena nemá ráda, ale o něm zas jindy) a skvělého koncertu ve Sportovní hale, kam jsem šel původně jako doprovod a odcházel coby fanoušek. Kouzlo melancholické temnoty, která přímo sálá z živáče "Paris", mne nepřestalo oslovovat dodnes a když přichází podzim a začíná se brzy šeřit, opakovaně tohle (teď už) cédéčko vkládám do přehrávače.
Nejlepší skladby: "Play For Today", "Apart", "Close To Me"


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY