Video Jukebox

více...

Nepřehlédněte

Rozhovory

Kateřina Winterová - Ten rozjuchaný ďáblík je pryč

20.07.2007 05:00, Dan Hájek

Je drobná, chtělo by se říct nenápadná, přesto ji nepřehlédnete. Znáte ji - Kateřina Winterová, vedle Muchowa druhá část Ecstasy Of St. Theresa. Jen co se uklidnila bouře kolem novinky "Watching Black", domluvili jsme se na rozhovoru a bavili se o hudbě, divadle i filmu.

Kateřina Winterová je žena několika tváří - matka, výborná divadelní herečka a jeden ze dvou pilířů projektu Ecstasy Of St. Theresa. Už se srovnaly rozbouřené vody kolem jejich zatím poslední desky "Watching Black" (makrorecenzi naleznete zde), mají po křtu v pražské Akropoli a obklopuje je spíše klid. Přesto bylo drobet složitější doladit termín povídání. Ale podařilo se a nyní máte možnost nakouknout do světa Extáze i z jiného pohledu, než jste většinou navyknutí - obvykle totiž za EOST hovoří Honza Muchow. S ním si rozhovor přečtete zanedlouho.

Pro začátek našeho povídání bych se vrátil na úplný začátek. Pro vaši kariéru byli nejvíc důležití dva muži: režisér Vladimír Morávek a hudebník Honza Muchow. Jak došlo k vašemu setkání s Vladimírem?

To asi máte pravdu. S panem Morávkem to všechno proběhlo zcela náhodně. Já jsem dělala šest let konzervatoř a poslední dva roky jsem tam i hrála v divadle Dik. Mezitím jsem začala pracovat. On za mnou přijel, že mě viděl v jednom představení a společně s dramaturgyní hradeckého divadla mě přemlouvali, abych hrála v jeho inscenaci "Sněhová královna". Že si vybral přímo mě. Dnes jsem mu za to strašně moc vděčná, že mi takhle pomohl se vrátit, protože kdybych se o to pokoušela sama, asi by to nebylo tak snadné. Tu nabídku jsem přijala.

A poslední věc, která byla vaší spoluprací, je "Romeo a Julie" v Národním divadle?

Přesně tak, my jsme spolu vlastně tolik nespolupracovali, kromě již zmíněných to ještě byla "Lucerna" taky v Národním. Mně se jeho představení vždy hodně líbila a on sám je velmi zajímavý člověk.

V jednom ze starších rozhovorů jste se o něm zmínila, že i když měl někoho rád, tak jej dokázal pořádně pokárat, seřvat, ale vás ne...

To je pravda. On byl na mě vždycky milý a hodný, jako by chápal moji práci, podporoval mě a svým způsobem jsme si strašně moc sedli. Třeba v Národním si to moc nedovolil, ale když byl mezi svými, tak se dokázal pěkně rozjet, přestože to byli jeho miláčkové, kteří mu splnili vše, co si umanul. Možná díky tomu je i v Hradci tak dobrý herecký soubor.

Nemáte ale jen zkušenosti s divadlem - zahrála jste si ve filmu "Šeptej". To byla ale jediná vaše zásadnější role, proč?

Abych se přiznala, pro mě to moc příjemné nebylo. Já nejsem typ člověka, který se hned se všemi kamarádí. Filmařská obec, branže, mi moc nesedí, i když jsem občas do ní mohla nahlédnout. Možná je to i tím, že více netočím. V té době vlastně šlo o mou první filmovou věc, nebyla jsem zvyklá na ten režim a nechápala jsem, že jsem v partě kluků, v které jsem se cítila úplně out. Mám z toho takový divný pocit a ani si nemyslím, že to bylo to první a nejzásadnější, co bych chtěla.

V "Šeptej" s vámi hrál i Honza Muchow. Jak vzpomínáte na vaše první setkání s ním?

My jsme se právě poprvé setkali během natáčení "Šeptej", kam mi přinesl i své nahrávky. On mě také viděl ve školním představení. Byla to hudební inscenace, hrála jsem zpěvačku a zpívala tam. On za mnou přišel, jestli bych nechtěla zkusit něco nazpívat a já mu řekla, že mě moc nebaví věci, co dělá. Jenže po půl roce mi přišlo líto, že jsem to ani nezkusila. Začala jsem i více chápat jeho tvorbu, a když jsem ho jednou potkala v Radosti na baru, odvážila jsem se připomenout. Zeptala jsem se ho, jestli stále hledá zpěvačku a on že jo, ať přijdu na zkoušku. Tak jsem vyrazila za ním do zkušebny a už to spolu táhneme nějaký ten pátek. (smích)

Musel vás pak ještě přemlouvat?

To vůbec, Honza nikoho moc nepřemlouvá. Při našem druhém setkání mi pak donesl další cédéčka s PJ Harvey, Lamb, Björk a Stinou Nordenstam. Začalo se mi líbit, jak experimentuje a jaké má představy, jak by to všechno mohlo znít. I když já sama jsem si nikdy nedokázala představit, že bych něco takového mohla zvládnout.

Potom už přišlo "In Dust 3" a velký zlom...

Pro mě to bylo, jako když vás někdo hodí do vody a vy to musíte rozdýchat, rozplavat. A vůbec nevíte, co je studio, jak probíhá nahrávání. Pak máte napsat texty a přemýšlíte, jak to zazpívat. Všechno bylo úplně poprvé, vy to prožijete, ale ten zážitek je neuchopitelný, prostě takový razantní šok. Bylo to strhující a mám na to vzpomínku jako na celá devadesátá léta. To vše se tam promítlo, všechny ty mejdany a jak jsem chodila tancovat. Něco jsem vymyslela a některé věci už měl nachystané Honza, byla to taková skvělá zájmová činnost, kroužek. Ohromně to povzbuzovalo, vzrušovalo, i když jsem tehdy nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně.

První koncerty?

Ono toho bylo mnohem více, nejenom ta vystoupení, ale i promo aktivity a celkem hodně ježdění. Já na prvních koncertech stála zády k lidem a v duchu jsem si říkala: "Jděte domů, já tu vůbec nechci být!" Teď to zní hrozně. Byl to z mé strany takový negativistický přístup a patřilo to k tomu období, kdy člověk nevěděl, jak se k tomu má postavit a co vlastně chce.

Předpokládám, že se "Slowthinking" se to vše změnilo.

To rozhodně! Nahrávání jsem si dokonale prožila, detailně jsem studovala to naše dílo a byla to hodně soustředěná práce. Bylo to naše hýčkané dítě, srdeční záležitost, do které vkládáte všechny své emoce, sílu a plně se odevzdáte. Tak, jak je deska červená, až žhavá, tak přesně tomu odpovídaly naše pocity z ní.

A co poslední "Watching Black"?

Okolo této desky to bylo opět zcela jinak. Já jsem to tak trochu více nechala na Honzovi, protože mně do natáčení vstoupilo mateřství. Takže jsem spíše čekala, s čím přijde. "Slowthinking" bylo více extatické, kdy jsem v každé písničce měla jinou roli, dost jsem se proměňovala. Kdežto "Watching Black" je více s tím rozumem a o niternějších pocitech, kdy už nemusíte tolik gestikulovat rukama, aby to lidé pochopili. Stačí to jen odzpívat a ani hlas nemusí být tolik pokřivený. Možná to na někoho může působit chladně nebo vypočítavě, že jsme to chtěli udělat takhle, ale jen kvůli tomu, aby to za každou cenu znělo jinak než minule, to rozhodně nebylo.

Četl jsem, že vám z nahrávání zůstalo dost odpadu. Kdo z vás dvou je kat, který rozhoduje, co se použije a co zůstane v propadlišti dějin?

Abych se přiznala, tak jsem to já. (smích) Honza mi totiž pouští úplně všechno a má v tom takový precizní systém, v kterém má vše barevně oddělené - nejlepší verze má zelenou, červená znamená dobrá, modrá je skoro v koši a hnědá je už dávno koši. Občas se stává, že mě zaujme i něco, co už je v tom odpadu, a řeknu mu, že to zní zajímavě a mohli bychom na tom zkusit zapracovat. Ale když má Honza něco hodně dobrého, oblíbeného a mně se to stále nelíbí, tak mě umí nenásilnou cestou navést k tomu, abychom to udělali podle něj. Já jsem hrozný kritik a říkám na rovinu, co se mi nelíbí, nebo naopak. Vždy je to o nějakém kompromisu mezi námi.

Když to shrnu, přijde mi, že máte s Honzou velmi pevný vztah, který by on sám možná nazval jako hudební manželství. Jak to pociťujete vy?

Tak ono hlavně z kraje to bylo dost intenzivní, protože jsem neměla kde bydlet a Honza mi nabídl, že můžu být nějakou dobu u nich doma. Tehdy jsme vlastně trávili společně dvacet čtyři hodin v kuse, ale nechodili jsme spolu. My jsme naladěni na podobnou vlnu, rozumíme si a máme rádi stejný druh humoru. My se teď mimo skupinu moc nescházíme, každý máme svou rodinu, ale myslím, že kdyby bylo potřeba, určitě bychom si vypomohli. Ale když pracujeme ve studiu, funguje to jako za starých časů a v určitém smyslu by se to dalo takto nazvat jako hudební mateřství.

Každé vaše album mělo lidově řečeno svůj ksicht, "Watching Black" z nich vychází jako nejtemnější. Překvapily vás rozporuplné reakce při jeho přijetí?

Snažím se pochopit, proč ho lidé vnímají jako temnou desku, ale my to tak vůbec nepociťujeme a určitě to nebylo nijak cílené. Možná je to taky tím, že už to není žádný rozjuchaný ďáblík. Melodie jsou komplikovanější, jsou tam živé nástroje a skladby jsou delší, než tomu bylo dříve. Ale když jsem desku pouštěla svému děcku, vzalo to bez problémů, i když je fakt, že má nejraději techno. (smích)

Na "Watching Black" máte duet "Wrong Time Wrong Place" s Vaškem Havelkou ze Selfbrush. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Byl to Honzův nápad, že by to mohl být dobrý duet. Měli jsme ale problém najít vhodného zpěváka, já snad neznám žádného, který by se nám hodil a nebylo to nějak mimo. A Václav je takový zahloubaný a má pro nás zajímavý potenciál. Rozhodli jsme se to s ním zkusit, i když je to dost kontrastní. Ve studiu jsme se nepotkali a natáčeli jsme každý zvlášť, protože se nám to nepodařilo časově sladit. Takže poprvé jsme společně zazpívali až na pražském křtu, kde to byl přídavek, kterého se publikum dožadovalo.

Působíte rozdvojeným dojmem: uvnitř kapely jste téměř rozverná, ale navenek, tedy při koncertech, jako by vás pohlcovala ona tréma a nervozita z počátků vaší kariéry. Není to třeba nějaký vnitřní blok?

To ne. (smích) Já nejsem žádný speaker a ani nevím, co bych těm lidem měla říkat. Ono je fajn, když někdo umí být zábavný, ale mně přijde, že se to k naší hudbě ani moc nehodí. Záleží také na náladě. Mně by nejvíce vyhovovalo, kdyby se jelo úplně bez přestávek. Jak jsem postižená herectvím, tak naše koncerty beru jako jeden celistvý tvar. (smích)

Váš tatínek si vás dříve představoval jako folkařku. Co mu udělat radost třeba sólovým albem v podobném duchu?

Můj tatínek nebyl v tomto zas tak urputný a ani nemám žádné nutkání něco sama udělat. (smích) Jelikož nejsem hudebník, tak bych stejně někoho potřebovala, kdo by mi s tím pomohl a já bych si zřejmě opět vybrala Honzina. Takže by to ve finále nemělo moc smysl, ale časem by se mohl sestavit výběr z toho, co jsem třeba dělala v divadle nebo tak.

Ještě bych se v závěru vrátil k hraní. Jednu dobu jste pracovala v továrně, takže by bylo symbolické, kdyby vám dnes nabídli roli v nějakém seriálu, které dnes vznikají v televizích, fabrikách na zábavu. Obrátil se na vás někdo?

Oni mi samozřejmě volali, protože jim docházejí herci. Seriálů jsou miliony a hlavně důchodci už z nich musejí být dokonale zmatení. Neodsuzuji to, je to druh herecké práce a možná kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, asi bych dokázala na ni kývnout. Jedna taková už byla, ale měla jsem malé miminko a nebyla vhodná doba.

Dalším hitem jsou muzikály...

Já jsem málem hrála v jednom muzikálu, měla jsem roli v "Excalibru", ale nakonec jsem vycouvala, i když oni se mnou již počítali. Tehdy jsem byla nalomená, protože tam měli být lidé, které mám ráda, nejenom Vladimír Morávek. Ale vnitřně jsem to dost řešila, což bylo znamení, že do toho nemám jít.

Díky za váš čas a rozhovor.

Sdílej tento článek:

Facebook

Linkuj.cz

Jagg.cz

Digg

Související články

Emilíana Torrini, Lay Low, SelFbrush, Palác Akropolis, Praha, 28.1.2010 (Naživo)
Charlie Straight, Chapeau Rouge, Praha, 21.1.2010 (fotogalerie) (Fotogalerie)
Na Euroconnections se představí Emilíana Torrini (Novinky)
Selfbrush - ... For A New Mother EP (Recenze CD)
Selfbrush pokřtí v prosinci nové EP (Novinky)
Akron Family, Jay Reatard, Selfbrush, Matrix, Praha, 5.10.2009 (fotogalerie) (Fotogalerie)
Akron Family, Jay Reatard, Selfbrush, Matrix, Praha, 5.11.2009 (Naživo)
Jan P. Muchow - Nejde o to, kolik je v hudbě not (Rozhovory)
Tata Bojs, Vypsaná fiXa a další se pustili do písniček Suchého a Šlitra (Novinky)
Slyšeli jsme "Klenot" Vypsané fiXy. Jaké album bude? (Slyšeno v předstihu)

Názory

Album týdne 06/2010

Owen Pallett
Heartland

minulá Alba týdne

Na okraj Petra Adámka

LuŠtěLa kozy neukáže

"Patnáctiny, už se blíží konečně, oslavím je společně se svou partou ze školy. Patnáctiny, jak občanku dostanu, holčičkou být přestanu, nebudu mít úkoly." Videoklip k písni "Patnáctiny" se šíří internetem kosmickou rychlostí a vyvolává bouřlivé reakce.

To se takhle ve škole potkají tři holky. Baví je zpívat, společně obdivují Pussycat Dolls a chtějí být slavné. Když tatínek jedné z nich přihodí k dobru nějaký ten text na známý hit, založí si skupinu. Začnou si říkat ...

celý článek »