Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

James Harries - Jsem tu spokojený

09.07.2007 05:00, Dan Hájek

James Harries je dítě štěstěny, jehož život je plný náhod. Aktuální album "Days Like These" sbírá samé pochvalné recenze a počátkem července snad konečně vyjde i v Česku. Ideální impuls k tomu dokončit rozdělaný rozhovor. Z toho vyšla najevo mimo jiné pravda o jeho putování do Čech a jeho zakotvení tu.

Třetí album Jamese Harriese "Days Like These" postupně sbírá vavříny pochvalných recenzí a zkraje července by se konečně mělo objevit i v katalogu Indies Records, a dorazit tak do českých obchodů s muzikou. Takže dobrý čas na interview. Tento rozhovor vznikal na dvě etapy: první a rozsáhlejší část se udála během cest s Jamesem po Moravě. Zbytek se uskutečnil v Praze, kde se nyní cítí nejvíce jako doma. I když nás tehdy ve Valašském Meziříčí přepadla obrovská únava, přesto panovala během zastávky v tamním M-klubu fajn nálada; během samotného rozhovoru zazněly mimo jiné detailní informace o celé Harriesově dráze. Z následujících řádků je jasně patrné, že James je happy man a dítě štěstěny, která ho snad ještě nikdy nezradila.

Stylově na začátek: jak jsi se vlastně zatoulal do Prahy?

Já jsem tady byl poprvé někdy v devadesátém, možná o rok později, když jsme sem přijeli se školní kapelou odehrát nějakých deset koncertů po Čechách.

A to byla nějaká rocková skupina nebo tak? Na jaký nástroj si vlastně tehdy hrál?

To vůbec ne, my jsme byli taková malá jazzová kapela a tehdy jsem hrál na saxofon.

Saxofon? Kdy tedy přišel ten zlom, že si jej vyměnil za kytaru?

No, jednou mi jej někdo ukradl a bylo rozhodnuto. (smích) Byla to taková shoda náhod, po které jsem byl obdarován jiným saxofonem. Ten mám doma dodnes, je takový starý, minimálně devadesát let, a má příšernou mechaniku, ale krásný zvuk. Moc na něj ale nehraji, skoro vůbec. S kytarou jsem začínal zhruba ve stejném období, měli jsme doma takovou šílenou šunku po strejdovi. Pak jsem byl v Paříži, kde jsem si půjčil jinou a začal si na ni brnkat.

V tomto období jsi již začal i psát své první písničky?

Ano, hned jsem začal psát, ale většinu z nich jsem nikdy živě nezpíval. Ony to tehdy byly takové dlouhé balady, v anglickém smyslu, a bral jsem to všechno strašně moc vážně. (smích) Některé měly i přes patnáct slok a daly by se spíše nazvat jako "epic poem".

A vzpomeneš si na svůj úplně první sólový koncert?

S kytarou? To si moc nepamatuji. Já jsem už od dětství vystupoval ve čtyřech s flétnou a na základce jsem několik let hrál na klarinet a saxofon. S kytarou jsem často pařil na mejdanech, v různých obývácích, na ulici nebo v parku. S kapelou jsem pak hrál v nějakých patnácti šestnácti, ale první velký sólový koncert na pódiu si fakt nevybavuji.

Tohle všechno, cos popsal, se odehrálo ještě v Anglii? Kde se tam vlastně cítíš jako doma?

Přesně tak. Já všude říkám, že jsem z Manchesteru, protože to bylo poslední město, kde jsem v Anglii žil. Moje máma je odsud a táta pochází z jižního Walesu. Takže jako doma se cítím všude v severní Anglii, kde žije většina naší rodiny.

První deska "Chapter IV" už ale vznikala tady u nás...

Jo, ta už vznikla v Čechách, ale mám i starší nahrávky s kapelou a určitě bych je doma našel na starých kazetách. "Chapter IV" jsem si dělal sám, i produkci, a byl to zdlouhavý proces. Nikdy jsem neměl na delší dobu studio a většinou jsem natáčel po nocích, když už všichni odešli. Trochu mi pak pomohl Emil Viklický a i samotné míchání se strašně protáhlo.

Předpokládám, že už se ti toto martýrium nechtělo opakovat s "The Straight Street Session"...

Neměl jsem už na to nervy a chtěl jsem to mít natočené rychle. Na té desce jsou písničky, které bych mohl hrát klidně i s rockovou kapelou, ale my (James společně s Emilem a Petrem Dvorským - pozn. autora) jsme to natočili takhle. V Anglii to vydalo Dekkor Records a tady to má Indies Records.

Jak jsi vlastně natrefil na to malé anglické vydavatelství?

To byla tak trochu náhoda. (smích) Ono to chtělo vydat vícero firem, ale žádná si s tím pořádně nevěděla rady, kam to zařadit a jak to prezentovat. Dříve jsem třeba hrál sto padesát koncertů ročně, loni to bylo mnohem méně kvůli natáčení nové desky, miminku a sem tam přijdou i stejní lidé, kteří to mají rádi. Na jednom londýnském vystoupení za mnou přišel jeden chlap a ten mi nabídl spolupráci a bylo to. Možná to bylo štěstí, na kterém jsem ale usilovně pracoval několik let.

Tvoje třetí album "Days Like These" je opět jiné, produkoval ho Ben Yonas, kde jsi jej potkal?

Já jsem měl možnost natáčet s vícero producenty, tři byli třeba z Anglie, ale tam jsem to moc nechtěl točit, protože bych byl hodně pod dohledem vydavatele. (smích) Bena jsem potkal přes Lenku Dusilovou, protože jsem jí nazpíval nějaké vokály na poslední desku. Nejprve jsem s ním vyzkoušel pár věcí a měl jsem z toho hodně dobrý pocit. Když jsem pak volal na firmu, že mám producenta, byli docela překvapený, že jedu do San Franciska.

Deska má velmi originální obal, kdo ti jej navrhoval?

Kresby mi nakreslil Paul Wilson z Kodaně. On mi poslal šíleně moc návrhů, jak by to mohlo vypadat, a každý byl vesměs skvělý. Nakonec jsem vybral jeden, který mi k tomu nejlépe pasoval a trochu jsme jej v detailech upravili podle mých připomínek a po vzájemné diskusi.

"Ghost Town" je jediným coverem. Za jakých okolností se zde objevil?

Jimmy Bozeman je můj kamarád a dokonce jsme i hráli několik společných koncertů. Když jsem natáčel desku, tak jsem v jeden večer měl koncert v San Fracisku v jakémsi irském klubu. Bylo to asi hodinu a půl dlouhé vystoupení, po kterém mě majitelka ukecala, výměnou za pití, abych s jedním Američanem, Ed se jmenoval, ještě chvíli zpíval. Nakonec se to protáhlo na další dvě hodiny. On měl rád typické country, jako třeba Hanka Williamse, a já takových písniček moc neznám. Po každé skladbě jsme se prohodili a já vytáhnul i Jimmyho "Ghost Town". Byli tam se mnou i lidi, s kterými jsem nahrával a oni mi pak řekli, že bychom to mohli použít. Produkcí se ve finále hodně změnilo aranžmá, ale já jsem vlastně nikdy originál nahrávku neslyšel. (smích)

Všiml jsem si, že u tebe nejsou pravidlem texty napsané v bookletu, máš je někde jinde poznamenané?

Ne, nemám, nosím je jen ve své hlavě.

A co děláš v momentu, když máš prostě okno?

To je různý, buď tu skladbu vůbec nezahraji, nebo se k ní vrátím později. Když vystupuji sám, tak mám jen seznam skladeb a málokdy se ho striktně držím. Něco jiného je, když jsem s kapelou, to se snažím, abych pak od kluků nedostal na hubu, ale i to občas nedodržím, naštěstí to vždycky udýchali. (smích) Ono to však hodně záleží od nálady, jaké je ten večer publikum a dost věcí se dá zamaskovat mezihrou nebo tak, že ten text pozměním. (smích)

Napadá mě poslední věc: je něco, na co nerad odpovídáš?

Možná ti to přijde divný, ale zatím jsem na to narazil jen tady. Lidi se mě často ptají, co je v Čechách špatného. Možná to jsou masochisti a nechápou, že jsem tu spokojený a nemám nutkání nad takovými hloupostmi přemýšlet.

Související články

Podívejte se na "Na Rafandě" Václava Neckáře a Lenky Dusilové (Video)
Lenka Dusilová vyráží na jarní část baromantického turné (Tiskové zprávy)
Debut skupiny Eternal Seekers vychází znovu ve vylepšené verzi (Novinky)
Do Roxy míří James Harries, Silicone Soul, WWW a další (Tiskové zprávy)
Kašpárek v rohlíku - Ten Halywůd (Recenze CD)
Makrorecenze "Baromantiky" Lenky Dusilové (Makrorecenze)
Kašpárek v rohlíku - Děti s kufříky (Audio Jukebox)
Pětadvacet nejlepších českých alb roku 2011 (5-1) (Publicistika)
Lenka Dusilová - Baromantika (Recenze CD)
Lenka Dusilová, Beata Hlavenková a Tin Soldiers, Justin Lavash, Divadlo Archa, 18.12.2011 (Naživo)

Názory

hmm, (Michaela, 29.10.2007 11:07) Reagovat - e

mno to jo no,tak to jo hmm
Výborný zpěvák (Jakub Kolčář, 07.02.2009 22:32) Reagovat - e

Právě jsem přišel z jednoho Jamesova sólového koncertu a musím říci, že to je opravdu umělec. Vyniká celý, od osobitého a živého stylu hry na kytaru až po jedinečný hlas, který disponuje neuvěřitelným rozsahem.

Každopádně všem kytaristům i jen obyčejným lidem doporučuji nějaký z jeho četných koncertů navštívit.

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »