Zaprášenosti: Mike Oldfield – Tubular Bells

31.08.2000 05:00 - Dan Hájek | foto: facebook interpreta

Dnes již legendární rockové instrumentální album vyšlo v roce 1973, od té doby se dočkalo několika reedic i pokračování a stalo se jedním z nejprodávanějších alb kytarového mága Mike Oldfielda. Je to tedy další právoplatný člen v našem klubu "Zaprášeností".
Mike Oldfield (1973)
© www.mikeoldfield.org
Píše se rok 1972 a tehdy teprve osmnáctiletý Mike Oldfield chystá své první sólové album. Zkušenosti z hudebního světa sbírá již od svých 13 let. Společně se svou sestrou Sally zakládají folkové duo Sallyangie a v roce 1968 vydávají album "Children Of The Sun", ale po nevelkém prodejnosti tohoto alba se duo rozpadá. Než se však rozhodne natočit své sólové album, spolupracuje na mnoha jednorázových projektech a zakládá skupinu Barefoot. Vraťme se však do roku 1972, Mike Oldfield se seznamuje s Richardem Bransonem (majitel sítě obchodů Virgin Records, který má v plánu založit svůj label (dnes Virgin spadá pod EMI), u kterého později album "Tubular Bells" vychází), který je ochotný tento projekt sponzorovat. Později, po velkém úspěchu alba, se oba soudí kvůli finančnímu vyrovnání, ale to tady rozebírat nebudu. V létě roku 1972 tedy Mike začíná společně s Tomem Newmanem a Simonem Heyworthem ve studích v Abbey Road natáčet album "Tubular Bells". Na podzim toho samého roku se natáčení alba stěhuje do studií Manor, která jsou vzdálena asi hodinu jízdy autem od Londýna. V tomto poklidném prostředí, uprostřed přírody a na tu dobu v nejmodernějších studiích se skvělým zázemím na jaře roku 1973 končí natáčení alba.

Mike Oldfield pro toto album natočil více jak 2000 samplů a zvukových smyček, se kterými ve finální mixu alba experimentoval. O albu "Tubular Bells" by se dalo říci, že je to sám o sobě jeden velký experiment. Na ploše necelých 49 minut zde ožívá nepřeberné množství nástrojů, na které ve většině případů umí Mike Oldfield hrát a jejich seznam by sám osobě vystačil na jeden článek na MusicServeru. Přesto si však Mike na album pozval několik hostů. Steve Stanshall (ze skupiny The Bonzo Dog Band) přijal úlohu vypravěče, Jon Field zde hraje na flétny, Steve Broghton hraje na bicí, Lindsay Cooper hraje na kontrabas a vokály obstarávají Mundy Ellis, Sally Oldfield a sbory Nasal Choir a Manor Choir.


© www.mikeoldfield.org
Album je rozděleno na dvě části. První část je oproti té druhé poklidnější, Mike Oldfield si zde vyhrává s pomalými melodiemi, které v blížícím se závěru gradují. V několika pasážích nechává dravě zahrát elektrickou kytaru, kterou jako hudební nástroj bere nejvážněji, doma jich má pěknou sbírku. Mezitím probíhá několik preludií s akustickou kytarou, klavírem, bubínky, cingrlátky. Mike obdivuje keltskou a africkou hudbu, tento vliv je nejvíce citelný na třetím albu "Ommadawn" z roku 1975. Tyto motivy se však prolínají v celé tvorbě tohoto kytarového mága. Závěr první části se pak nese ve víru představování jednotlivých nástrojů, které představuje Viv Stanshall, pokaždé tento nástroj odehraje část hlavní melodie alba. Vše vrcholí údery zvonů, které postupně utichnou při hře akustické kytary. Druhá část opět začíná poklidněji, v polovině skladby jste však z ničeho nic zaskočeni skoro až metalovou kytarou (skladba "Crises" ze stejnojmenného alba (1983) a její jednotlivé fragmenty, jsou "zaškatulkovány" do heavy metalu (kritici občas, ale vymýšlejí věci!)), Viv Stanshall zde svým chraplákem zpívá a Mike rozjíždí rockový nářez, jak má být. Pak přichází zklidnění, které v závěru alba jen lehce rozčeří jeden tradicionál ("The Sailor´s Hornpipe"), který Mike Oldfield upravil do lehkého country.

Album "Tubular Bells" bez problémů dosáhlo prvního místa v prodejnosti alb, jeho popularita dokonce přispěla k tomu, že úvodní čtyřminutová pasáž alba vyšla na singlu a zazněla ve filmu "The Exorcist". V roce 1975 za toto album dostává Mike Oldfield Grammy za nejlepší rockovou instrumentální kompozici roku 1974. V polovině roku 1981 prodej tohoto alba dosahuje desetimiliónové hranice. Po příchodu Mike Oldfielda k labelu WEA v roce 1992 vychází druhé pokračování alba "Tubular Bells", které je oproti tomu prvnímu dějství více uhlazené. Zatím závěrečnou částí tohoto alba je v roce 1998 vydané album "Tubular Bells III", které se nese v moderním tanečním duchu. V letošním roce vyšly všechny alba z éry labelu Virgin (tedy do roku 1991) v remasterované podobě. Remasterováno bylo technologií HDCD (High Definition Compatible Digital), která zaručuje (prý) dokonalou úpravu analogových nahrávek do digitální podoby.

Album "Tubular Bells" je zapsáno zlatým písmem do dějin rockové hudby a myslím, že právem. Mike Oldfield na něm představuje mnoho tváří této hudby, i když mnoho kritiků mu zazlívá, že vliv tohoto debutu naleznete na každém jeho albu. Ovšem to je věc názoru, Mike Oldfield vše zvládá svojí originalitou a pražský koncert (24.7.1999/Paegas Aréna) to jen potvrdil. Kdo tam byl, ví, co obnáší hudební značka Mike Oldfield a nejenom album "Tubular Bells" by se dalo zařadit do našich "Zaprášeností".


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY