Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Publicistika

Kožené bundy dneška a jejich fascinace

12.06.2007 05:00, Benjamin Slavík

Kytarové kapely jsou jednou z masově nejoblíbenějších atrakcí popmusic. Retro vlna probíhá už od roku 2001, kdy svůj debut "Is This It" vydali američtí The Strokes. Nové kapely takových kvalit už většinou nedosahují, proto se zdá, že se tato modní vlna přežila. Než ale přijde něco nového, přečtěte si o kořenech těchto kytarovek.

Ve světě popmusic je dnes kytarová muzika jednou z nejvyhledávanějších atrakcí. Pár let zpátky se ale zdálo, že se věci budou mít jinak. V devadesátých letech chtěli hudební fanoušci tančit, jet na drogové chemii, zábavu balit do křiklavých barev a prudkých trhaných pohybů. Než na klasické koncerty se v pátek večer chodilo řádit na parties: sex, drogy, chemie a bezstarostná euforie. Zvláště pak v druhé polovině dekády scénu ovládala taneční hudba a ostré kytary nikoho moc nezajímaly. "Nuda, to už tu bylo, chceme něco novýho," křičela scéna po progresivitě, kterou se pak sama přežrala. Musela přijít další změna a čerstvý vzduch. Ten představuje retro-kytarová muzika. Nic ale nepřišlo jen tak z ničeho, na to už je pozdě. Jednou z věcí, kterou generace kapel "všechny kytary ven" po roce 2000 lidi zaujala, nadchla, strhla (nebo někoho naopak otrávila), byl silný vliv americké a britské scény sedmdesátých a osmdesátých let. Éry punku Sex Pistols a The Clash, hnutí vždy elegantních mods kolem The Jam a zásobárny newyorské new wave.

Právě kulturní prostředí vázané na New York je hodně výrazným pramenem, z něhož dnešní rockeři čerpají. V šedesátých letech se tam objevili Velvet Underground (Lou Reed, John Cale, Nico), parta spjatá s uměleckou komunitou kolem Andy Warhola; silný inspirační zdroj řady pozdějších rockových generací. Jejich čtyři zásadní desky spojují drsnost a romantiku, cynismus a pochopení, čistotu a špínu, řev a šeptání. Do jednoho panelu slité akustické kytary, spálené hlasy a texty o pouliční verbeži, masochismu, drogách, prostituci a dalších pro život do třiceti přitažlivých tématech. Muzika, která kromě pamětníků funguje také na o generaci mladší rockery, kteří se obracejí zpět a nebojí se souboje s těžko překonatelnou minulostí. Tak dnes nejvíce působí newyorští The Strokes. Dalším a ještě čitelnějším zdrojem jsou pro strouks punkoví romantici, kde ona romantika nabírá hodně rozervaných souvislostí - Television. Jejich nejslavnější album "Marquee Moon" z roku 1977 je pro Juliana Casablancase a spol. láska, učebnice a básnická sbírka v jednom. Debut "Is This It" mladičkých The Strokes vydaný v roce 2001 na klasické post-punkové album navazuje suchým kytarovým zvukem, vyřvávanými lo-fi pop-songy a neurvalou atmosférou. Ta je plná slz, rozzlobených výkřiků a rychlých třiceti minut, jež evokují život ve velkoměstě, kde na nic není čas. New York, holky, cigára a hodně nápojů.

CBGB a nadzvuková řežba Sonic Youth
Při výčtu inspirací dnešních skupin nelze opomenout vlnu new wave (post-punku), která se ke konci sedmdesátých let scházela a vytrvale pařila v dnes již nefungujícím klubu CBGB, centru tehdejší punk-kultury. Krom jiných zde hrávali Talking Heads (skupina zásadní pro disco-punkové party typu The Rapture nebo LCD Soundsystem), Blondie (učebnice popových rebelek s kytarou ražení The Long Blondes), vetřelci z Detroitu The Stooges s Iggy Popem (jejich stopy uslyšíte v každé dnešní garážové kapele) nebo Sonic Youth (nikdo je neposlouchal více než Karen O se svými Yeah Yeah Yeahs).

Sonic Youth hráli tvrdě a zároveň neskutečně melodicky: na svých deskách (klíčové "Goo", "Dirty", "Evol", "Daydream Nation") stavěli na nadzvukově vřískajících kytarách, jež fungují na jednoduchém punkovém pojetí - jeden, dva, tři akordy-, na elektrických ruších, zpětných vazbách a omračujících zvukových stěnách, které kapela balila do melodického parfému, který vám buď podlomil kolena, nebo vás svým chaosem a neuspořádaností úplně odradil. Tyto fascinující atributy ze sonického mladí udělaly symbol americké rockové alternativy, ke kterému je pro větší úplnost třeba připočíst ještě Jane's Addiction. Jako velký inspirační zdroj je jmenovaly kapely grungeové scény ze Seattlu, Kurta Cobaina a Courtney Love nevyjímaje. Zpěvačka a basistka Kim Gordon je dodnes u každé ostré dívčí party (vedle blondie-girl Debbie Harry) označovaná za výchozí inspiraci a vzor, na který se snaží navazovat. Poslední alba Sonic Youth už spíše sází na klid, rozvážnost a romantické vokály, přesto si udržují hodně vysokou kvalitu. Od nadzvukového punku přejdeme nyní ale k tomu méně sofistikovanému, který se koncem sedmdesátých let hrál na britských ostrovech. Sex Pistols, The Clash a další.

V létě 1977 bylo v Londýně veselo: čichalo se lepidlo, hulilo a chlastalo o sto šest, barevná číra a cvočky na každém rohu, žluté plakáty s přebalem nejslavnější punkové desky jakbysmet. Rodily se nové rockové hvězdy; a přitom toho ve srovnání s těmi zavedenými ani moc neuměly. Šlo o názor, přesvědčení a čerstvou krev. Vše nastartovalo první album Sex Pistols "Nevermind The Bollocks Here Is Sex Pistols". A ve zběsilé rychlosti se jelo dál. Až do rychlého konce.

Rebelové na objednávku
U Johny Rottena a jeho kumpánů si je třeba uvědomit, že v zásadě šlo o uměle vytvořenou kapelu, na jejímž úspěchu měl hlavní podíl šikovný producent Malcolm McLaren, dříve manager New York Dolls. Vize punkové módy ho napadla v roce 1974, když v Londýně viděl koncert The Ramones, kteří zrovna po Británii jeli turné ke své debutové, eponymní a "ryzí" desce plné hitů kalibru "I Wanna Be Your Boyfrined". Svou ideu zrealizoval s ochotnými floutky, kteří si začali říkat Sex Pistols. Hoši měli nařízeno, jak mají mluvit na veřejnosti, jak se mají chovat. Ruku v ruce s tím šla samozřejmě i jejich hudba naplněná anarchií a heslem carpe diem, tedy žít teď, na sto procent. Image fungovala skvěle. Vymezování se vůči společnosti a tehdejší masové kultuře. "No Fucking Heroes, No Future! Anarchy In UK!" Přesně toto Sex Pistols ostrovní scéně přinesli, což nebylo vůbec málo. Dokázali jí vrátit živelnost, energii a vlastní názor. Mladí dostali zpět to, co jim staří vzali. Podle šílenství, které tehdejší party vyvolávaly, se zdálo, že definitivně.

První punková vlna bude ještě hodně dlouho předmětem spekulací. Jde o to, jak důležitá a nadčasová scéna kolem Sex Pistols vůbec byla. Avšak to, že jejich energií a zlými hláškami nacpaný debut "Nevermind The Bollocks Here Is Sex Pistols" změnil britskou scénu od základů, není spekulace, nýbrž holý fakt. Stejně jako, že když vám je patnáct, tak dostanete občanku. Šlo o reakci na stále mohutnější vládu až za hrob nepřitažlivého a ne sexy art-rocku, jemuž udávaly tón dinosauří kapely Genesis, Pink Floyd nebo Yes. Pistols rock'n'rollu vrátili jeho jednoduchost a údernost. Přišli s myšlenkou, že rocková hvězda nemusí mít vokál s rozsahem čtyř oktáv, že nemusí skládat patnáctiminutové kompozice a hrát sóla, která působila dojmem vhodné přílohy akademických časopisů. To nebylo nic, s čím by se bouřící mládež mohla ztotožnit. "Do hajzlu s uměním. Chceme něco svýho".

Na úspěchu Sex Pistols se svezla spousta kapel, z nichž umělecky přežily především levičáci The Clash, kteří v pravou chvíli přestali hrát punk, odjeli do New Yorku a zamilovali se do hip hopu, reagge a zvukově byli prostě "v pohodě". Dalšími souputníky byli garážoví šílenci The Damned a poměrně chytří a vyhraní Buzzcocks. Zbylé kapely z dnešního pohledu stojí za moje i vaše prošlapané sálovky z gymplu. Současné indie party se k punkovém odkazu obrací neustále, a to v první řadě pro razantní a jednoduchý přístup k psaní písniček, zadruhé často pro zvukovou stránku - v kurzu jsou zejména The Clash. Od těch si půjčili odsekávanou kytaru punkáči i romantici v jednom, děti Albionu Pete Doherty a Carl Barat alias The Libertines. Kyselé ksichty Sex Pistols naopak dost úspěšně praktikují Arctic Monkeys (pokud tedy nekoukáte na promo fotky).

Italská elegance a slzy smíchané s make-upem

Vedle agresivní punkové mládeže se londýnskými ulicemi proháněli také gentlemani na skútrech, mladíci oháknutí podle poslední italské módy. Říkali si mods a do dneška jsou následováníhodnými symboly punkové elegance. Jak na ty doby vzpomíná jejich nejvýraznější představitel Paul Weller ze skupiny The Jam? "Šlo o to mít pěkné oblečení, elegantní styl, dále Rickenbackera na hraní a pořádnej skútr, to jste hned měli ve všem větší šance. Alespoň jsme si to tehdy myslel," vyprávěl magazínu Q. Muzika mods byla hodně energická a reflektovala pocity nespokojené mládeže (ale současně klidnější oproti té punkové), jež radši vysedávala v kavárnách s knížkami, než aby se opíjela do bezvědomí, vyřvávala songy o anarchii a ráno se probouzela na zastávkách metra. Někde mezi Sex Pistols a The Jam se pohybovali irští The Undertones - hudbou post-punk revival, filosofií rozjetější mods.

Ve chvíli, kdy bychom měli pro celou dnešní kytarovou scénu (zejména britskou) vypíchnout jednu kapelu, nešlo by jít jinam než k Joy Division.

Robert Smith je vždy zmalovaný makea-upem, že by neměl daleko do Marilyna Mansona, rozcuchané natupírované vlasy zakrývají celý obličej, po pódiu se pohybuje mátožně. Charisma však neztratil ani z desetiny. Je to jeden z nejzbožšťovanějších indie hrdinů, který se na koncertech objímá s Brianem Molkem z Placeba, hostuje na akustických show Korn, stále nahrává výborné desky a teď také mluví o novém dvojalbum, jež se bude blížit skvělému "Kiss Me Kiss Me Kiss Me". To svědčí o stálé vitalitě a energii, což je věc, která by při pohledu na jeho vizáž napadla leda masochistické fanoušky. Do mikrofonu pouze za citlivého vybrnkávání brečí a dodává silné injekce depresí a melacholie ze zničené lásky. Jeho The Cure, ostatní zajímá naopak otupělá a plochá romantika dvojalba "Kiss Me Kiss Me Kiss Me", zasněné zvukové plochy "Disintegration" nebo půlhodinová zoufalá láska v garáži bez vzduchu na "Head On The Door".

Čekání na novou revoluci
Pro dnešní muziku je z post-punkové scény důležité pochopitelně mnohem víc věcí než jen alba The Cure a Joy Division. Velice zajímavá byla vedle Pavement další skupina Johnny Rottena po rozpadu Sex Pistols - Public Image Limited. V té bývalý punker ukázal brilantní muzikantské schopnosti a spíše než divoké vyklidněné a jakoby vycukané emoce. Byla by chyba zapomenout na skupiny, kterým rock jako takový nic extra neříkal. Z těch čistě popových kapel zmíníme hymnické The Smiths nebo Slowdive. A pokud chcete ještě jedno rock'n'rollové jméno, třeba k vlivům Franz Ferdinand, tak si dejte The Fall. Do seznamu přidáme jednu z grouppie Sex Pistols Siuxsie a její Banchees a dále gotické hrdiny Sisters Of Mercy, Bauhaus, Mission a Cult, kterým vliv na party typu Placebo upřít nemůžeme, ani kdybychom stokrát chtěli.

Móda současných kytarovek trvá od roku 2001, kdy na scénu přišli newyorští The Strokes. Vlna dokázala vyprodukovat kapely, které velký talent a potenciál už prokázaly (třeba White Stripes, Black Rebel Motorcycle Club, The Libertines, Interpol). Dále skupiny, u kterých se teprve uvidí, co bude dál (Yeah Yeah Yeahs, Kasabian, Arctic Monkeys), a party, od kterých se velké desky dají čekat jen stěží, ale dobré zábavy by s nimi mělo být stále dost (The Killers, Kaiser Chiefs, Franz Ferdinand). Nové kapely, které v posledních měsících přicházejí z obálek NME (jmenujme The View, Tokio Police Club, The Maccabees) se hodně často - při vší úctě - jeví jako revivaly výše jmenovaných retro-uskupení a nemá smysl se jimi zabývat. Nejenže se u nich naplno projevuje absence originality, ale často postrádají schopnost napsat více než jednu dobrou písničku na album. Očekávání něčeho nového konečně nepřinesl ani nu-rave, jehož představitelé, snad kromě Klaxons, stojí obvykle za jeden poslech. Zde by se dal použít slavný citát Leonarda Cohena: "But you don't really care for music, do you?" Tady, ať si každý odpoví sám.

Související články

The Rapture - How Deep Is Your Love? (Video Jukebox)
Kaiser Chiefs - On The Run (Video Jukebox)
Kaiser Chiefs vydají před létem výběr hitů (Novinky)
Stephin Merritt - Dream Again (Franz Ferdinand Cover) (Video Jukebox)
Rock For People obohatí a roztančí také The Prodigy, Orbital a Flogging Molly (Tiskové zprávy)
Spekulace jsou u konce: Sex Pistols se vracejí (Novinky)
Na cestě jsou nevydaná dema Joeyho Ramona z The Ramones (Novinky)
Rock For People naděluje k osmnáctým narozeninám Franz Ferdinand, The Kooks a Enter Shikari (Tiskové zprávy)
Paul Banks z Interpol vydá letos novou sólovku (Novinky)
Grinderman vydají v březnu remixovou desku (Novinky)

Názory

dobrý dobrý (pride, 12.06.2007 06:46) Reagovat

No a pak, že to nejde...opravdu hodně dobrý článek.
eh? (F., 12.06.2007 07:28) Reagovat

Mohl by mi autor laskavě vysvětlit, pro koho ten text vlastně je??? Lidi, které to zajímá, většinou tohle všechno vědí, navíc při trapných zkomoleninách typu "Siuxsie a její Banchees" se nejspíš jen ušklíbnou.
Takže pro koho? Pro posluchačské začátečníky? Nebo snad to má být snaha "zvrátit na dobrou víru" (hehe) ty, kteří (probůh - autorova noční můra) poslouchají něco jiného? Bez tohoto vymezení je totiž ten článek na pověstné dvě věci...
Ramones (ian69, 12.06.2007 07:32) Reagovat

První desku měli až v roce 1976. 1. koncert v Londýně, řekl bych, že taky. Takových nepřesností by se dalo najít asi víc, ale jinak vcelku přínosný článek, (snad až jen na to, že se opět pomalu nejvíc prostoru věnuje české "kytarovkové" obsesi pro The Cure).
dobry nebo spatny clanek (jarecek, 12.06.2007 09:10) Reagovat

taky me ti siuxsie prastili do oci, ale vice nez na spelling beru na pocitovost, uprimnost a energii. a toho vseho ma bennyho clanek do sytosti. opravdu moc pekny zanrovy exkurs. a sam jsem se z nej dovedel spoustu noveho. jen si nemyslim, ze by the killers nemohli udelat neco vyjimecneho. uz sam´s town bylo skvele a myslim, ze prijde jeste neco lepsiho. kazdopadne, ze se tahle retro vlna dostava do pasti, je vice nez zrejme. a opravdu je otazka, co dal.
slavik - respekt! (ANO!, 12.06.2007 09:17) Reagovat

jsem presvedcen, ze Benjamin clanek od clanku potvrzuje velky talent a schopnosti, na druhou stranu je porad videt, ze to je mladej kluk a ma se porad, co ucit, ale pro me je jednoznacne nejzabavnejsi redaktor musicserveru - je vtipnej, zabavnej, hodne toho vi, vyborne umi psat - a tenhle clanek je podle me velice dobrej - doufam, ze tento autor bude pro musicserver psat jeste dlouho - to jak hudbu reflektuje ze sebe mi prijde naprosto vyjimecne a jedinecne a hlavne s tom co dela je hodne daleko kam jit.

zobrazit všechny názory (21 celkem)

Album týdne 22/2012

Sigur Rós
Valtari

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »