Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Rozhovory

Longital - Univerzální soundtrack na snění

13.03.2007 05:00, Dan Hájek

Slovenský projekt Longital (dříve Dlhé diely) na sebe upoutal zaslouženou pozornost díky desce "Výprava". Na českých pódiích je teď duo často k zastihnutí. Přišel proto pravý čas na rozhovor. Longital momentálně koncertují s The Frames, povídání se ale zdaleka nevázalo jen k samotnému turné.

Těm, kteří hledají intenzivní požitky a skvělou poslechovou muziku, určitě neuniklo jméno slovenské dvojice Longital. Duo loni potěšilo velmi povedenou deskou "Výprava", nyní mu skončila pauza, a tak pokračují v turné, jehož součástí je také společná cesta po Evropě s The Frames. Rozhovor s Danom a Shinou se točil nejen kolem koncertů, na přetřes přišly i jejich aktivity s labelem Slnko Records, podrobnosti o přípravách zmíněné "Výpravy" a vzniku překrásného bookletu.

Před vydáním posledního alba jste změnili jméno z Dlhé diely na Longital. Jaký byl důvod?

Shina: V půlce roku 2005 jsme pocítili, že je čas na změnu. Na jedné straně to byla nemožnost používat jméno Dlhé diely v zahraničí, a to ani v Polsku. Neuměli to správně napsat ani vyslovit a když lidé neumí vyslovit tvé jméno, přestanou o tobě hovořit s druhými. To byla bariéra, která by se mohla v budoucnosti zvětšovat. A zadruhé to, s čím jsme kdysi začínali jako Dlhé diely, je už minulostí vedle toho, co děláme s Danom dnes, takže bylo třeba dát si nové jméno.
Dano: Zvuk slova Longital nám zněl od začátku sympaticky, přitom to není anglické slovo. Když jsme pátrali po jeho původu, dopracovali jsme se k archivním záznamům, podle kterých se tento výraz v obměnách používal pro označení oblastí s nejstaršími vinicemi na kraji Bratislavy. Je to zároveň místo, kde žijeme a které se dnes jmenuje Dlhé diely. Na internetu jsme našli výraz Longital i v odborných článcích z kvantové mechaniky, což se k nám náramně hodí. (smích)

Třetím členem kapely je stroj, kterému říkáte familiérně Xi Di Nim. Co pro vás počítač při tvorbě představuje?

Dano: Shina měla odjakživa u sebe nějaké nahrávátko na zaznamenání nápadů. Nejdříve walkman, potom to byl minidisk (odzadu čti ksidinim - původ názvu našeho neživého člena). V důležitém stádiu naší kapely jsme v průběhu dvou roků přišli o dva bubeníky. Pak už jsme se ani nepokoušeli hledat třetího, ale začal jsem si tak trochu z nouze hrát se samply a loopy. Nakonec se ukázalo, že pokud v elektronice nenapodobujeme živé bicí nástroje, ale přistupujeme k nim tvořivě jako k samostatnému nástroji, tak není možné hovořit o halfplaybacku. Jsme na pódiu dva lidé, kteří obsluhují vokály, bezpražcovou basu, kytaru, smyčec a laptop. Na živé hraní dnes využíváme Apple Powerbook se softwarem Ableton Live, to je možné přirovnat k DJovi, který má osm rukou a obsluhuje šest gramofonů. My mu říkáme Xi Di Nim. Při tvorbě mě dost inspirují dýdžejové a někteří z nich mi doslova vzali dech. Nikdy nezapomenu například na živé vystoupení Kid Koala nebo jak Matthew Herbert posunul dále zpěvačku z Moloko Roisin Murphy. DJ's vzali do rukou vývoj rytmů ve chvíli, kdy bubeníci narazili na mentální hranice svého nástroje. Zajímavé je, že dodatečně bubeníci vstřebali také rytmy, jako jsou breakbeat, takže živé a neživé se dnes krásně prolíná a obohacuje. V tom jsou u mne číslo jedna norští Xploding Plastix nebo britští The Base.

"Výprava" - tak se jmenuje vaše nejnovější cédéčko. Jak dlouho vlastně vznikalo?

Shina: Rozvinuli jsme na něm v podstatě dost staré nápady, které čekaly na mých minidiscích. Velmi zajímavou mezistanicí byla spolupráce s divadlem Continuo na projektu "Kratochvílení 2005", kde jsme část těchto nápadů rozvedli do podoby, kde už z nich začaly být skladby, ale neverbální - "Semafóry", "Na mori" a "Výprava", tehdy ještě "Fayt". Tam jsme se seznámili i s Karlem Heřmanem, Anyou a Melkinom z Moskvy. Potom v čase spolupráce s Continuem na hře "Zatmění" na jaře 2006 vznikla "Drzka" a "Konečne si letel". "Modrý plyn" je písnička asi z poloviny devadesátých let, kterou složil náš hudební spoluputovatel a výborný kamarád Sany z kapely Sanyland. Ta melodie byla se mnou stále, celé ty roky, napsala jsem k ní text o vaření vody na čaj, též už dávno, ale až teď přišel ten správný čas ji vytáhnout na světlo a dodělali jsme k ní burácející závěr. A poslední je vlastně první - "Je čas ísť", která má zase prastarý text a novou melodii. Na ní si testuji, do jaké míry jsou lidé připravení se změnit a něco se sebou udělat. Celé album jsme nakonec nahráli v srpnu 2006 doma na Dlhých dieloch, kde jsem dokončila texty a Dano byl zvukovým technikem a režisérem celé akce. Byl to dost riskantní experiment, protože doteď jsme nikdy takto nenahrávali, celé studio jsme vlastně testovali spolu s našimi nervy, zda to celé ustojíme bez pomoci zvenku.

Vaše hudba stojí na vrstvení nápadů a její nedílnou součástí je sampling různých zvuků a ruchů. Ty si natáčíte ve vlastní režii?

Dano: Na zvuky a ruchy jsme si zvykli na albu "Shinadisk", které produkoval Slavo Solovic (Neuropa) a pořádně ho kontaminoval svou elektronikou. Nechali jsme mu volnou ruku a výsledek byl pro nás šok. Teď už vím, že v roce 2001 to album předběhlo dobu. K vlastní práci s elektronikou jsme se dostali při přípravě desky "Svetadiely", taky z nouze, protože původně dohodnutý Solovic zmizel na několik měsíců na Maltu, aby měl klid na komponovaní hudby na objednávku Bienále v Benátkách. Na minidisku jsme měli celý archiv vlastních ambientních zvuků a ruchů, které jsem proložil samply a loopy z mé sbírky CD. Mám rád autentickou a etnickou muziku, nejlépe nedokonalé nahrávky z terénu - Afrika, Indonésie, Střední Východ, starý smradlavý jazz a jazzrock. Špína je velmi důležitá, obsahuje mikroby, které podporují tvorbu humusu a živin. (smích) V konečném tvaru jsou zdrojové samply tak přetvořené, že to jsou nové rostlinky, které vyrostly z tohoto humusu.

Kde se vzalo vaše hraní smyčcem na kytaru? Hledáním specifického zvuku?

Dano: Když se mě na to ptají v Británii, tak vždy říkám, že Jimmy Page je můj strýc. Podle toho, jak se zatváří, vidím, že nechápou tento humor. Nedávno jsem ale viděl video se sólem Pagea a uvědomil jsem si, že u něj to byla víc póza než ovládání techniky. Jeho uchopení smyčce mu neumožnilo dostat artikulovaný zvuk. Věděl jsem, že tu takto hrál a hraje Radim Hladík, Dáša Voňková a v Polsku zase skvělý Apostolis Antimos (SBB), ale nikdy jsem je neviděl živě. Já osobně jsem po něm sáhl v momentu, kdy jsem potřeboval vyrobit na kytaře souvislou hudební plochu bez přerušení. Dva roky to skřípalo, nedalo se to poslouchat a potom ze dne na den to šlo. Zvukově se inspiruji indickými houslemi saranghi, velmi zajímavě a podobně kytaře znějí íránské kemánče a africký smyčcový nástroj, kterému ještě nemůžu přijít na jméno.

V recenzi jsem zmínil, že se mi líbí kontrast mezi hudbou a popisem "běžných" věcí, běžných lidských činností. Proč je většina textů právě o tom?

Shina: Tak to nevím. Nerozhoduji se dopředu, jaký námět bude mít text, většinou přicházejí samy, bez ohlášení a dost často se divím, jací hosté to přišli na návštěvu. Udržuji si jen takový základní pocit, aby ti moji hosté přišli s něčím, z čeho se i já něco dozvím. Chci se o sobě dozvědět, co nejvíc, dokud jsem tady, proč jsem tady a jak to celé funguje. Někdy jsou ty moje texty i pro mne ze začátku nesrozumitelné, proto je nechávám často odležet. Jindy čekají na spojence - nějakou další část, která to vysvětlí, a někdy na hudbu, která ten význam podpoří. A často dělám tzv. párovaní, kdy z ničeho nic objevím, že hotová melodie nahraná na minidisku a hotový text v zápisníku se k sobě dokonale hodí, i když každý z nich vznikl jinde a jindy. Takže, abych to shrnula, je to dost napínavý proces hledání skrytého významu věcí s mojí minimální účastí. A někdy pokračování textů přichází i potom, kdy už jsou písničky nahrané, hotové, hrajeme je na koncertech a najednou se objeví další související text.

V závěrečné "Na mori" je citace z knihy Raye Bradburyho "The Fog Horn". Prosakuje do vašich hudebních kompozic literatura často?

Shina: Zrovna tento úryvek jsem si před pár roky vypsala, když jsem četla Bradburyho povídky. Zněl mi tak blízko, že jsem nemohla odolat, zaznamenala jsem si ho mezi mé vlastní texty a čekala, co z toho bude. Jinak čtu skoro výhradně knihy, které mezi námi nazýváme "psychické". Teda duchovní literaturu, ale občas dostanu takový hlad, že přečtu všechno, co mi přijde pod ruce - básně, povídky, časopisy a asi jednou za měsíc si prohlédnu noviny. Výborná je metoda, že když potřebuji odpovědět na nějakou otázku, přijdu ke knihovně a bez rozmyšlení vyberu knihu, která mi padne pod ruku jako první, a někde ji otevřu. Odpověď tam vždy je, jen občas nevěřím vlastním očím.
Dano: V mém případě nejvíc prosakuje do kompozic příručka Ableton Live, kterou si před spaním čtu stále dokola. (smích)

Velmi povedený je obal desky, z čehož bych usuzoval, že grafická složka je pro vás hodně důležitá. Kde jste vlastně natrefili na Pia?

Shina: Potkali jsme ho v Krakově jako majitele klubu Lokator, kam jsme přijeli zahrát koncert. Po vystoupení jsme seděli na baru a všimli jsme si, že Pio dělá akci "Objednej si svůj obraz 2x2 metry!" Začali jsme se bavit a skončili jsme s tím, že jsme si u něj ten obraz předplatili. Podmínka byla, že musí být na takovém materiálu, aby se dal zabalit a nosit s sebou na koncerty jako kulisa. Přivezl nám ho do Ostravy na natáčení "Ladí neladí", kde jsme hráli a hned jsme si ho tam i zavěsili. Jsme na něm my dva s kytarami na zeměkouli a zvířata, hlavně kočky. Pio dělá zásadně černobílé věci, většinou linoryty, vydává knihy, časopis a vede klub, kde je skoro každý den v měsíci nějaká akce. Má kocoura, který se jmenuje Artysta a ten je neunavitelný. V červnu 2006 před koncertem jsme byli v jeho klubu a povídali si o tom, že za dva měsíce se stěhuje do nových prostorů o ulici dále. Seděla jsem na starém kanapi a naproti mně na stěně visela "Wyprawa" v dřeveném rámu. Říkám mu: "Pio, tento tvůj obraz je doopravdy výborný." On vstal, vylezl na stoličku, sundal ho, podal mi ho a řekl: "Víš co, vemte si ho, protože v novém klubu už ho nebudu vyvěšovat." No a v té sekundě bylo všechno vymyšlené, rozhodnuté i dokončené. Album jsme pojmenovali "Výprava", použili na obálku výřez z toho obrazu a Pio nám na náměty ostatních písniček dodělal grafiky dovnitř bookletu. Na téma našich obalů a Poláků ještě malý bonus, chystáme reedice "Shinadisku" a "Septembra" a oba obaly nám navrhuje Lukasz Kamieniak, vynikající výtvarník žijící ve Varšavě.

Mnoho lidí se mě ptá, když jim "Výpravu" pustím, co to je za styl a jestli dokáži říct jedním slovem, co Longital vlastně hrají. Máte třeba svou vlastní jednoslovnou škatulku s definicí?

Dano: Nedávno jsme se s albem "Výprava" dostali do americké distribuce CD Baby a přes ní i do iTunes. Z CD Baby nám poslali sbírku nápadů, jak dát o sobě vědět, a mezi jinými věcmi se tam řešil i problém zařazení do nějakého žánru. Jedna z metod, kterou jsme vyzkoušeli a která nám zafungovala, spočívá v tom, že obešleme své fanoušky, aby tuto charakteristiku napsali. Takže ne kritiky ani muzikanty, ale lidi, kteří nás poslouchají. Z ankety nám vyšlo jako nejvýstižnější: "univerzální soundtrack na snění". Měli jsme i jednoslovní škatulku "east beat", ale dodatečně se ukázalo, že tento termín si rezervoval jeden vídeňský DJ na označení východní hudby na rozhraní balkánské dechovky, ruské častušky a punku. My jsme urbaničtí, ale zároveň i lyričtí, jsme akustičtí a zároveň elektroničtí. Jsme muž a žena, jsme introverti a zároveň dobrodruhové. Jsme panna a lev, jsme technokrati se zálibou ve zdravém jídle. Jsme z Bratislavy a jezdíme po celé Evropě.

Hodně a rádi cestujete, v rádiu Devín máte svůj pořad, kde pouštíte hudbu, kterou jste poznali na cestách. Ovlivňuje vás to pak při tvorbě samotné?

Shina: Samotný pořad zatím ne, ale hudba, kterou tam pouštíme, je z toho nejlepšího, co jsme na cestách objevili. To nás ovlivnilo určitě. Už jen setkání s Glenem Hansardem je na několik roků učení, nemyslím ani jako hudební inspirace, ale celkově - jak přistupovat ke svému povolání muzikanta, jaký vztah si udržovat s lidmi, kteří nás poslouchají a učí se zase od nás. Jak je uctívat, jak trávit s posluchači čas tím nejlepším způsobem, aby obě strany měly z toho užitek a jak si určit cíl, kam chceme jako muzikanti dojít. Irská scéna, ale i ta polská, česká, francouzská, všechny jsou prostě zajímavé, ze všeho si odkousneme a strávíme.

Nyní máte chvilku pauzu a pak vás čeká pokračování tour po Evropě s The Frames. Těšíte se?

Shina: Jak jsem už vzpomenula, je to pro nás velká škola a skok dopředu. Když hrajeme sami, tak jsme odkázaní jen na zkušenosti, které se týkají nás samotných. Je to, jako když neseš nahoru na kopec těžký batoh, ale jdeš tam poprvé. Když hraješ s někým jako The Frames, okrajově nás zasáhnou i jejich zkušenosti a rázem jsi na kopci, batoh je na zemi a dýcháš čerstvý vzduch vrcholu a rozhlížíš se do dálky. Je to chvílemi až takový vznešeně nábožný pocit. Doufám, že nepřeháním, ale kdo tomu pomáhá nejvíc, jsou hlavně čeští fanoušci The Frames, kteří zkrátka Glena pochopili v celé jeho velikosti, a dávají to najevo.

S koncerty mám ještě jeden speciální dotaz. Všiml jsem si, Dano, že každou skladbu uvedeš velmi detailně, což moc lidí nedělá...

Dano: To mi zůstalo z komorních koncertů, když jsme skoro všude hráli jako neznámá skupina a bylo potřebné mezi námi a lidmi natáhnout visutý most. Naše hudba je osobní a za zkratkovitými slovními a hudebními frázemi se ukrývá osobní zkušenost. Vnímat jen formu by znamenalo přijít o obsah a ten je u nás prvořadý. Ten důvod, proč hrajeme, cestujeme po klubech, nahráváme desky, je ten, že to předáváme dál. Jeden Rom mi řekl: "S hudbou je život lepší." Když si to po koncertě nebo vyslechnutí našeho CD všichni uvědomí, nehráli jsme zbytečně.

Co vás letos čeká a nemine a na jaké novinky vašeho labelu Slnko records se můžeme těšit?

Shina: Nevíme to úplně přesně, protože plánujeme jen kousek dopředu a čekáme na skvělé příležitosti, samozřejmě. Budeme určitě hodně hrát, protože to děláme nejraději. Dostali jsme pozvání na nějaké zahraniční festivaly, do Marseille, do Dorchestru v Británii, těšíme se na české koncerty, tam jsme s našimi posluchači nejdále. Určitě bychom rádi posunuli na novou úroveň naše interaktivní hraní s Xi-di-nim-em, na to se chystáme už od minulého roku. Na Slnku, doufám, vyjdou tento rok nové Živé kvety, to je náš fenomén číslo jedna, potom elektronický Noise Cut s výbornou zpěvačkou Bet-maj Sepjou, nahrávat začali i Slide & udu a Tu v dome. Jak jsem již uvedla, chystáme reedice našich nestarších alb "September", "Shinadisk" a "Master & Margaréta" v nových obalech.

Související články

Glen Hansard chystá svůj sólový debut (Novinky)
Na dalším dílu projektu "Departure" vystoupí v Roxy Milan Cais, Longital a VJ Clad (Tiskové zprávy)
Do Roxy se chystají Brookes Brothers, Marky, Milan Cais s Longital a další (Tiskové zprávy)
Tata Bojs, Sportovní hala BC Sparta, Praha, 25.10.2011 (Naživo)
Deset rockových superkapel, které stojí za to slyšet (Publicistika)
Longital - Von Von (Video Jukebox)
The Frames, Duke Special, Sváteční pop, Divadlo Archa, Praha, 6.12.2010 (Naživo)
Longital - Teraz (Recenze CD)
Rock&Pop má v prosinci na obálce Soundgarden (Tiskové zprávy)
Longital pokřtí za pár dní nové album (Novinky)

Názory

Album týdne 22/2012

Sigur Rós
Valtari

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »