Vyhrajte:

3 x CD LANY DEL REY Born To Die / 3 x 2 vstupy na SAMBA SUNDA QUINTET / 3 x 2 vstupy na PARNO GRASZT

Rozhovor: Alžběta - Mám v hlavě docela jasno
Rozhovor: Alžběta - Mám v hlavě docela jasno
Podívejte se na videoklip "Charlie Brown" Coldplay
Podívejte se na videoklip "Charlie Brown" Coldplay
Duran Duran v Bratislavě - reportáž a fotogalerie
Duran Duran v Bratislavě - reportáž a fotogalerie
Podívejte se na "Give Me All Your Luvin'" Madonny
Podívejte se na "Give Me All Your Luvin'" Madonny
Recenze: Na jedenáct Oscarů nominovaný Hugo
Recenze: Na jedenáct Oscarů nominovaný Hugo

Audio/Video Jukebox

více...

Naživo

Ostrava hrála všemi barvami a odstíny

25.07.2006 05:00, Ondřej Ručka

Po loňském uplakaném ročníku, který se odehrával více méně ve studené bažině, se letošní Colours Of Ostrava přenáramně vydařily a letošní rok a průběh Colours by každý návštěvník mohl uvést jako nejúkázkovější příklad pohodové, pestré a prosluněné hudební akce. Letošní ročník, rozprostřený do čtyř dnů, je popsán v tomto článku.

Colours Of Ostrava 2006 NPátý ročník. Letošní Colours Of Ostrava byly již pátým ročníkem a já, když se ohlédnu čtyři roky nazpátek, musím konstatovat, že jsem se tehdy ošklivě mýlil. Když jsem poprvé slyšel o projektu letního festivalu v Ostravě, dával jsem mu naději na jeden dva ročníky maximálně, protože v Ostravě krachlo už nesčetně akcí a událostí, které měly region a město přiblížit světu a přinést do něj něco významnějšího. S nesmírným potěšením musím ale konstatovat, že v případě Colours se špatné proroctví nevyplnilo a dokonce se obrátilo v opak. Festival roste ve všech směrech, ale co je hlavní - roste nám do krásy. Letos přibyl festivalu den navíc, ten se tak roztáhl do celých čtyřech dnů, a krom toho se rozprostřel na deseti různých scénách - od klubů, přes open-air stage až ke kostelu. A nezůstalo jen u hudby, k programu se přidalo (jako loni) i kino a na Slezskoostravském hradě se sice nehrály shakespearovské slavnosti, ale výběr alternativního divadla byl velmi bohatý a hutný. Je to klišé - bylo toho tolik k vidění a poslechu, ale jen mizivé procento z toho jste nakonec skutečně mohli zažít a vychutnat.
Vychutnat, to je to správné slovo. Letošní Colours si mohl divák i díky překrásnému a horkému počasí vychutnat od začátku až do konce, zatímco loni se festivalové plocha proměnila v močál, bičována potopou, která se spustila z nebes, letošní počasí vyšlo na jedničku a i jemu lze přičíst zásluhu na vydařené akci. Někteří jej dokonce využili i ke koupání, protože mezi scénami na hradě a mezi výstavištěm Černá louka protéká řeka Ostravice, a tak se v ní po celou dobu trvání festivalu ochlazovalo a rachňalo tu větší, tu menší množství návštěvníků. I předložené hudební menu, které letos zahrnovalo Värttinäu, The Frames, Gogol Bordello, Salifa Keitu a na závěr i Roberta Planta, bylo velmi výživné (a to jsem vyjmenoval jenom ty nejžádanější speciality z cizí kuchyně) a o každém z těchto chodů se dočtete níže v článku, kde se úkolu kromě mě zhostil i kolega Pavel Parikrupa.
Rozjezdovým dnem, kdy to všechno zlehka začalo, byl čtvrtek, kdy na scénu Barvy na Černé louce v šest hodin napochodovaly ostravské Kuličky štěstí a do publika začaly (ty Kuličky nebo oni?) okamžitě prát řízný funk. V situaci, kdy pravděpodobně většina diváků čekala na následující Chinaski, to vůbec neměli lehké, ale svůj úkol rozjet funky mašinu zvládli se ctí a diváky rozpohybovali a skvěle naladili, takže už samotný rozjezd se mohl pochlubit výborně zvládnutou úvodní show. Jakmile Kuličky odkráčely ze scény, byl festival oficiálně zahájen včetně promluvy od ředitelky festivalu Zlaty Holušové. Bouchlo se šampaňským a šup šup, na pódium měli zanedlouho dorazit Chinaski.
Chvíli se ladil zvuk a pak zvukaři pustili Frekvenci 1 a Impuls. Tedy vlastně - začali hrát Chinaski. A hráli přesně tak, jak jste od nich očekávali, což znamená pro mnoho fanoušků jasné plus, pro mnoho fanoušků potvrzení mínusu. Hráli na jistotu a před publikem vystřihli zkrátka a jednoduše svoje best of, takže člověk, který občas zapne byť jen na chvíli rádio, znal takřka všechny texty chtě nechtě nazpaměť. S Chinaski a posluchači je to tak jako v dlouholetém partnerském vztahu - mnoho lidí uklidňuje, že dokáží předvídat reakci a chování svého protějšku, mnoho lidí to naprosto vytáčí. Patrně nic mezitím. Hodinu a půl, kterou kapela dostala, dokázala přetavit do regulérního dobře odehraného koncertu. A redaktor, bývalý nadšený čtenář Bukowského se musí jen dotázat: "A kde je v tom něco z Henryho a jeho života?"
Colours of Ostrava, Värttinä, 20.7.2006, Ostrava small c
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Ve čtvrt na deset to ale přišlo. Värttinä. Z ničeho nic se na scéně objevily tři dračice, které prvním tónem, první slabikou svého zpěvu okamžitě strhly celou Černou louku na svou stranu, pevně po posluchači rafly a už jej nepustily. Värttinä má v česku stálou ekipu fandů, ale ten večer ji musela minimálně zdvojnásobit. Možná to nebylo ani tak o hudbě, která výborně nakombinovala finský folklór a lidovku s moderními postupy, ale spíše o absolutním charisma vokalistek (a diváci vědí, že i o fantastickém bubeníkovi), které svými podmanivými hlasy, jednoduše synchronizovanými kroky a pohyby vytvořily magickou trojku, která ať už s doprovodem či a capella dokázala lidi pohltit a podmanit. Magická, chladná a temná kalevala plná tajemných skřítků a vil, to je domovský kraj Värttiny, ale do Ostravy z ní dokázali přinést a vytěžit radost a nadšení. Holky musely po zásluze přidávat.
Pátek byl prvním skutečně plnohodnotným dnem festivalu, kdy se hrálo na více scénách a otevřela se i hlavní Colours Music Stage pod hradem. Už v pět tam začali hrát Southpaw, na Barvách se představil Gipsyho projekt Gipsy.cz, ale byv zvědav, co se odehraje v šest hodin ve V.I.P. zóně, věnoval jsem výše jmenovaným jen pár chvil pozornosti. Písničku, dvě, což mi stačilo k tomu, že jsem si je zařadil mezi potencionální příští vystoupení do rubriky "určitě zhlédnout a poslechnout". Pro návštěvníky, kterým hlodalo v hlavě, co se odehrává v zapovězených hradních prostorách, tu mám jednu zásadní informaci: nic podstatného - byly tam velmi drahé míchané drinky, nealkoholické pití dražší než pro běžného návštěvníka na ploše a nějaké grilované, nikoliv však laciné pochutiny. A taky místo obyčejných vos, které otravovaly návštěvníky celou dobu konání festivalu, byli pro V.I.P. hosty (byť patrně nechtěně) zajištěni sršni. A jedna blonďatá nastávající maminka, které už s pěkně narostlým bříškem popíjela patrně za doprovodu partnera vesele pivko. Bohužel nebyla první ani poslední nezodpovědnou těhulí, které bylo v průběhu festivalu vidět s cigaretami a alkoholem.
Colours of Ostrava, The Frames, 21.7.2006, Ostrava small e
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Tak jako tak, za čtvrt hodiny měla odbít sedmá a v tu chvíli začali hrát na Colours stage The Frames. Glen to na české publikum umí a když spustí svoji roztomilou a lehce ušišlanou anglo-češtinu, spolehlivě najde cestu do srdíčka českých posluchačů (ale i tím, že skladbu adresuje tu Southpaw, tu třebas Anetě Langerové). Na nahrávkách, které se mi dostaly do uší, mi vždycky Glenova parta přišla vyklidněná a tak nějak i tichá, ale naživo se předvedli jako správní rockeři, kteří začali do diváků pumpovat svůj set s energií hodnou sklepní punkové úderky a od decibelů jsem neslyšel ani jediné slovo, které se mi má milá snažila křičet do ucha. Výborné, byť trochu jiné, než co se ke mně doneslo a než co jsem čekal.
Na hradě se v průběhu koncertu The Frames pomalu chystalo legendární ostravské Bílé divadlo s představením "Ty, který lyžuješ". Ansábl objíždí svět s tímhle kusem už bezmála dekádu, a tak na nich bylo narváno celé hradní nádvoří a za doprovodu komorního kvartetu skupina nahatých tatíků úderem osmé napochodovala na jeviště. Chvíli jsem tak na ně koukal, jak do sebe poštuchují, lezou po sobě, ukazují místa, kam slunce nesvítí širokému obecenstvu, ale ač jsem si vždy myslel, že v umění dávám přednost experimentu a avantgardě, tohle na mě bylo příliš a po pětadvaceti minutách jsem jako největší suchar i s přítelkyní sbalil svých pět švestek a mizel pryč. Slečnu jsem posadil na tramvaj a oproti dopředu nahlášenému plánu (pro fotografy) jsem se vydal na klubovou Temple scénu, kde od deváté večer vystupovala kapela z Kapverdských ostrovů zvaná Rabasa.
Colours of Ostrava, Bílé divadlo, 21.7.2006, Ostrava small h
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
A troufám si tvrdit, že tahleta nenápadná skupina by se neztratila ani na Colours Music Stage v sobotu večer, protože pro mě osobně bylo jejich hraní stejně silným zážitkem, jako loňské vystoupení Marizy (škoda, že letos oproti slibu nedorazila). Kapverdy coby bývalá portugalská kolonie u Afriky se staly místem, kde se míchaly vlivy iberoamerické, karibské a africké kultury a Rabasa (v současnosti usídlená v Holandsku) hrála velmi tklivý, krásný, melancholický a melodický set, který byl jedním z nečekaných a příjemných překvapení. Nutno doufat, že je organizátoři zkusí přivézt i příští rok a dají jim i o něco větší prostor. Z vydařeného koncertu jsem ale předčasně utekl na ulici, potřeboval jsem něco vyřídit a návrat na vydobytou pozici pod pódiem už nebyl možný a sledovat koncert v prostorách malého klubíku od dveří už nebylo tím pravým ořechovým.
Rabasa se časově překrývala s vystoupením Michala Prokopa, u kterého byl kolega Pavel Parikrupa.
Colours - Michal Prokop náhled
© Pavel Parikrupa
Jednou z hvězd pátečního večera na scéně Barvy byl Michal Prokop doprovázen kapelou Framus Five. Dramaturgie vystoupení byla promyšlená dokonale: na úvod zazněly Prokopovy tři největší hity ("Kolej Yesterday", "Bitva o Karlův most" a "Blues o spolykaných slovech"), pak jsme slyšeli šest ukázek z jeho aktuálního výborného alba "Poprvé naposledy" a na závěr diváky dorazila sestava muzikantů, v níž kromě Prokopa dominoval kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý, dvěma dřevními bluesy. Poslední "Hoochie Cochie Man" byla již tradičně smrští parádních exhibic. Zajímavost: v písni "Láska je protijed" se Prokopovy zdálo, že Andrštovi cosi praská v kytaře a až v pauze mezi písničkami se příčinou praskání ukázal být ohňostroj na druhém břehu Ostravice u Hradu.
Michal Prokop se překrýval i s dalším vystoupením, na které jsem (po nemožnosti návratu k Rabase) zamířil - v klubu Marley měli od desáté večer spustit Kontrafakt, jenomže na ty jsem čekal víc jak tři čvrtě hodiny marně, usnadnili si to - svůj koncert odehráli v bloku s předcházejícím Rytmusem a návštěvníci, kteří přišli jen na ně, měli prostě pech. Tak jsem si šel alespoň čas před nástupem mnou očekávaných Sunshine krátit do Global Station, kde se (po koncertu v Boomerangu předchozího večera) opět představili bosenští Dubioza Kolektiv a podařilo se jim odpálit celkem slušně napěchovanou bombu. Nesmírně energický a živelný koncert, na kterém se míchaly hip hop, reggae, dub, hardcore a kus domácího bosenského folklóru, zcela zaplnil stan a lidé pařili i okolo a mimo něj. Jenže Dubioza měla půl hodiny, než nastoupili Sunz, ke kterým se přilili fanoušci.
O půl dvanácté v noci museli návštěvníci řešit vskutku Sofiinu volbu. V tu samou dobu spustili na dvou odlišných scénách Mojmírovi Nihilisti a Sunshine, tyhle dvě kapely k sobě pasují jak prdel na hrnec a není divu, že volba mezi nimi způsobila bolehlav mnoha divákům. Moje osobní zvědavost ale převážila u Sunz, protože sem byl velmi zvědavý, jak si s koncertem poradí. Na loňských Colours jsem se stal jejich okamžitým fandou, když jsem je viděl v zimě na brněnské Flédě, tak byli dle mého mínění mimo formu, v pátek večer se ovšem opět předvedli ve výborném světle. Pravdou je, že mám pocit, že Kay už dovádění na scéně nevěnuje takovou energii jako dříve, ale to stačila bohatě vynahradit hudební stránka, protože Sunz předělali svoje songy do ganz nových aranží, a k tomu přidali i pár pecek, které pravděpodobně zazní na novém albu. Člověk měl pocit, že poslouchá zcela novou a neobjevenou kapelu. Páteční večer a noc ještě nekončil, pro mě už však ano.
Sobotní program startoval už o půl dvanácté, protože však autor článku žije ještě s rodiči a musí doma přispívat rukou k dílu společných domácích prací, na Colours se dostal až ve tři hodiny odpoledne, kdy na Barvách startovali francouzští Sergent Pepere. Co napsat? Jsou to výborní hudební komedianti, kteří do svých alotrií zapojili i publikum a jejich míchanina balkánské dechovky, orientu a západních vlivů dokázala , že i dechovka může znít pořádně funky! Víc jak půl hodiny jsem jim však věnovat nemohl, úlitba bohům (slečně) zapříčinila, že se pádilo na Anetu Langerovou, která začínala na hlavní scéně čtvrthodinu před čtvrtou.
Colours of Ostrava, Aneta Langerová, 22.7.2006, Ostrava small t
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Na Anetu se tak postupovalo z Černé louky do podhradí neprostupným štrúdlem diváctva. Nakonec jsme tam dorazili jako poslední ve skupince, kterou odpočítala ochranka u vstupu do areálu a ostatní pak zarazila. To vyvolalo u diváků za námi nevoli, ale tu už nebylo čas sledovat a šupitalo se na scénu. A tam zpívala Aneta. Když zpočátku hrála s akustickou kytarou, téměř celá se za ní mohla schovat. Malinká zjevem, velká svým hlasem. Koncert přinesl standardní porci hitů, jaké znáte z rádia a z desky "Spousta andělů", celé to však bylo zahráno v rearanžích bezchybným a precizním způsobem. A stejně tak to bylo i odzpíváno, Aneta má našlápnuto k tomu, aby se z ní stala Paní Zpěvačka, věčná škoda, že si jen neodpouští politický aktivismus a nedrží se svého kopyta. Bono je jen jeden a i ten je apolitický svým ideovým poselstvím. Když Aneta jako bonus zahrála i obligátní Alanisku a předělávku Garbage, bylo jasné, že si publikum odnese příjemný zážitek. A někteří nejspíš i extatický, protože plochu pod pódiem zaplnily ječící pubertální dětičky.
Na pátou se už chystali v Tentu v podhradí brněnští Gulo Čar, pro mě osobně jedno z nejočekávanějších vystoupení celých Colours. Letošní deskou "Gipsy Goes To Hollywood" jsem byl absolutně unešen a pověst extrémně výkonného a energického koncertního tělesa je daleko předcházela. Chvíli se piloval zvuk a nakonec se zpožděním v přeplněném stanu Gulo Čar spustili. Funky stroj se rozjel takřka okamžitě v plné síle, což bohužel nebyla velká část patrně náhodných diváků schopná rozdýchat a během chvíle se prostor Tentu vyprázdnil tak na poloviční množství diváků, což ovšem prospělo věci a my ostatní jsme dostali mnohem více prostoru k pařbě. A že se tedy pařilo! Fláky byly vystavěny na posledním albu, zazněla i coververze (Sly And The Family Stone, Incognito...), jenže konec všemu byl už po pouhé třičtvrtěhodině. Správná mašinérie funky stroje si vyžaduje mnohem delší dobu, bohužel, program ji utnul v nejslibnější bodě rozjezdu.
Nastálou pauzu jsem směřoval na Colours Music Stage, kde hráli polští Zakopower. Při té cestě jsem si uvědomil, že hudba nezná žádné rasy, národy a hranice, ve chvíli, kdy za jedním ze stánků s občerstvením vyhrával asijský kuchtík na kytaru a zpíval "Bednu od whiskey". To byl snad nejmystičtější zážitek z celých Colours (nadneseně, ve skutečnosti přišel se Salifem Keitou). Anyway, půlhodinka Zakopower ze Zakopaného uplynula skvěle, mluví se o nich jako o polském Čechomoru, ale zatímco Čechomor je banda tatíků odkojených na rocku, Zakopower do tatranských lidovek umně zakomponovali ducha taneční scény, což je mi přeci jen o notný kus bližší. Po půl hodině jsem ovšem odchvátal zpátky do Tentu, kde hráli maďarští Žagar, kteří mě loni během té chvilky, co jsem je zaznamenal, chytli, a tak jsem jich léto nemohl dočkat. Jenže co loni fungovalo na ztemnělé noční scéně, nefungovalo letos za bílého dne a ani temnota stanu Žagaru příliš nepomohla, proto jsem po chvíli zavelel odchod a šel dokoukat Zakopower.
Kolega Parikrupa mezitím sledoval na hradě kulturní vložku v podobě ghanského divadla.
Ghanské uskupení Adesa si získalo publikum na Hradě bezprostřední a radostnou směsí rytmické hudby a tance, jenž si nezadal s nejlepšími gymnastickými výkony. Principál Adesy komunikoval s diváky roztomilou angličtinou a do závěrečného tanečního cvičení se zapojili i diváci vytažení na pódium. Adesa byla dalším typickým příkladem dramaturgie Colours: někdy ani nevíte, na co vlastně jdete, ale úžasně se pobavíte.
Colours - Gogol Bordello náhled
© Pavel Parikrupa
S blížícím se večerem mi opět chtěla utéct slečna a poté, co jsem ji zas posadil na tramvaj, jsem se zpátky na Colours šinul líným krokem. Měli hrát Gogol Bordello a já je považoval jen za jakýsi hype. No, tak uspěli na Roskilde a co? Začali hrát chvíli před osmou a já dorazil se zpožděním a okamžitě zalitoval. Už ve chvíli, kdy jsem se dostal do perimetru poslouchatelného zvuku, jsem začal mimovolně popařívat a když jsem pak stál na ploše před pódiem, propadl jsem peklu, které se mezitím rozpoutalo na scéně i pod ní. Cikánský punk, říká se o nich, ale do své hudby přidávají energii i z nečekaných koutů hudební scény, místy zněli jako Prodigy s live nástroji, místy měla hudba příchuť diska, místy diváci běsnili v punkýšském pogu na nefalšovaný punkový nářez. Neviděl jsem v okolí nikoho, kdo by se byť jenom nekýval, nepodupával nohou a většina lidí zkrátka pařila. Gogol Bordello byli jednoznačně největším překvapením a největším objevem letošních Colours a sám za sebe si troufám tvrdit, že i nejlepším vystoupením vůbec. Prosím, Zlato, prosím Vás, přivezte je i příště. Byli pekelní. Museli být, to aby prodali spoustu triček. V neděli bylo nejčastějším kusem oděvu na festivalu tričko Gogol Bordello, sám mám jedno z nich. Je mi dost malé a upnuté (což neladí k mému kavárenskému pupku), mám v něm díru, ale na tom nesejde.
Colours - Salif Keita náhled
© Pavel Parikrupa
Bohužel, čím lépe se bavíte, tím rychleji vám to uteče a najednou už zase jen čekáte a koukáte na přípravy na pódiu. Podle tamtamů měla nyní přijít ta největší hvězda světové world music - africký albín Salif Keita, král africké hudby i král pokrevní, který pochází ze staré domorodé dynastie. A když nastoupil, byl to vskutku neobvyklý zážitek. Už jen pozorovat nástroje, kterými se vybavili jeho muzikanti, bylo nezvyklé, a když spustil svou produkci, těžko se hledala slova. Organizátoři měli pravdu, že africká hudba se musí naposlouchat a v případě Salifa Keity bylo mimořádně obtížné do ni proniknout. Salif totiž svou hudbu takřka vůbec newesternizoval a spíš nechává na posluchači nevyřčenou výzvu: "Take it or leave it." Během poslechu bylo velmi obtížné zvolit jednu z předložených variant, ale nakonec zafungovala genetická paměť, kde jsou uloženy tisíce let poskakování u ohňů a bubnů, a hudba tak začala mimovolně působit na podvědomí a tělo se začalo vlnit a vykonávat sledy kroků jako podle prastarého rituálu. Ten zážitek byl skutečně mystickým výletem někam do podvědomí. Upřímně řečeno si nedokážu představit, že bych na Salifa zašel ještě někdy jindy, ale pro jeden večer a jedno vystoupení, pro jednu chvíli to prostě fungovalo. Salif nebyl posledním vystoupením večera, ani ne na hlavní scéně, ale už třetí den si vybral svou daň a já tak pomalu odplul domů a tam do krajiny snů.
V neděli se opět začínalo časně a opět mě dostihla kletba víkendových domácích prací, proto jsem musel oželit oblíbence středoškoláků jako Vypsaná fiXa a Wohnout a dorazil jsem opět až na třetí, kdy na hlavní scéně nastoupili Priessnitz. Ti pro mě byli neznámou, neb jsem doteď slyšel z jejich desek jen "Stereo", ale ve světě neuwerthovského zvuku, Aloise Nebela a Berlínského U-bahnu jsem na ně různě narážel už mnohem dříve. A v neděli odpoledne mě konečně dostali i přímo oni. Ještě mi nikdy kytary naživo nezněly tak krásně, melodicky, zasněně, melancholicky jako o prosluněném nedělním odpoledni (i když Jaromír říkal, že doufali ve vítr a bouřku), zároveň byly i precizně a dokonale zahrány, zvuk neměl jedinou chybičku a dopředu říkám, že neděle to nejlepší s Priessnitz subjektivně podle mého vyčerpala.
Pak totiž na hlavní scénu měli nastoupit funkový bohatýři Monkey Bussines, jejichž nekritickým fandou jsem, a nakonec i nastoupili, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Moravští Brabci (jak se tentokráte jmenovali) nepředvedli maximum možného. U každé jiné kapely by reakce, jakou MBs vyvolali, znamenala životní úspěch, jenomže pouhá hodina vystoupení tentokráte nedokázala funkový kotel rozpálit na nejvyšší možnou teplotu. Když jsem tak koukal okolo sebe, viděl jsem, že to není jen můj subjektivní dojem, i v kotli se tentokráte pařilo s o dost menší intenzitou, než na jakou jsem z jejich show zvyklý. Škoda. Na ně jsem se letos těšil nejvíce (jako vždy) a tak mě trochu i zklamali. Těžko si zvyknout, že kapela, u které jste zvyklí na stodvacetiprocentní show, tentokráte dala i přes Ruppertovy vylomeniny a exhibice a fingovanou rvačku s Brouskem jen procent devadesát pět. Nebo jste to viděli jinak?
Každopádně už se pomalu schylovalo k tomu, na co se čekalo jako na největší akci a událost celého festivalu. Před Robertem Plantem však ještě bylo okno na jednu formaci a to zaplnil Senegalec Cheikh Lo. Jeho variace na africkou hudbu byla už dosti šmrncnutá Západem, našel se v něm blues, místy třebas i funk. Ovšem zajímavější než sledovat scénu bylo pozorovat publikum, kdy se během pár desítek minut značně změnil typický divák festivalu. Přibylo mu tak dvacet až třicet let, u mužů se značně prodloužily vlasy, u žen se pro změnu značně zkrátily. Bylo jasné, že lidi už jsou natěšení na svého Zeppelína - Roberta Planta.
O Plantovi povypráví opět kolega Pavel Parikrupa (který měl k tématu více co říci).
Colours - Robert Plant náhled
© Pavel Parikrupa
Nesporným vyvrcholením letošního Colours Of Ostrava byl koncert Roberta Planta a Strange Sensation. Našlapaný, vynikající výkon vehnal slzičky do očí pamětníků, kteří dorazili na festival ze širokého okolí a navlékli se do starých triček Led Zeppelin. Plant samozřejmě zavzpomínal na staré hity (i když si je upravil: vždyť i do "Whole Lotta Love" přidal arabskou mezihru a "29 Palms" krásně zpomalil), ale rázně představil i své aktuální výborné album "Mighty Rearranger". Plantův večer byl nesmírně vzrušující a dynamický; byl folkově něžný (jako v "Going To California") a dokázal lidi vystřelit k výšinám v extatické "Gallows Pole". Vystoupení začalo v devět a skončilo v půl jedenácté, tedy naprosto přesně dle rozpisu - a asi by se nikdo z přítomných nezlobil, kdyby se Plant zdržel na pódiu ještě déle než podle plánu.
V neděli večer tak spolu s Plantem skončil fantastický čtyřdenní maratón, jehož odezvy se budou ještě pár dní pohybovat médii a v myslích návštěvníků určitě i po značný kus života. Nevím, čím to je, ale mám pocit, že letos byly Colours obzvláště dobré a že jsem nebyl zdaleka sám, který je v různých osobních žebříčcích hudebních a kulturních akcích, které zažil, zasadí někam hodně vysoko. Sázka na to vystavět tuto akci na world music stoprocentně vyšla a jsem si naprosto jist, že tenhle festival nejen letos, ale za celé čtyři léta přesvědčil zástupy nevěřících Tomášů a ukázal jim krásné zákoutí hudby, o kterých neměli ani tušení a o jejichž barevnosti nechtěli ani slyšet. A tak plní svůj účel naprosto bezchybně.
Colours Of Ostrava, Ostrava, 20.-23.7.2006
Fotogalerie:
Colours - Bratři Orffové náhled
© Pavel Parikrupa
Colours - Support Lesbiens náhled
© Pavel Parikrupa
Colours - Adesa náhled
© Pavel Parikrupa
Colours - Autopilote a Yumiko náhled
© Pavel Parikrupa
Colours - Lenka Dusilová náhled
© Pavel Parikrupa
Colours - Woven Hand náhled
© Pavel Parikrupa
Colours of Ostrava, Wohnout, 23.7.2006, Ostrava small w
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Colours of Ostrava,Khoiba, 22.7.2006, Ostrava small u
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
Colours of Ostrava, Divadlo Sklep, 22.7.2006, Ostrava small s
© Eva Balaštíková / musicserver.cz

Názory

Vložit názor

Zaškrtněte, pokud nechcete zobrazit u svého příspěvku Váš e-mail.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na následující otázku nebude názor přidán.

  • ječicí puberťáci?? (kotelnice, 25.07.2006 08:57) Reagovat

    No dovolte pane autor i já jsem se nacházela v 1. řade na Anetě Langerové a možná kdyby jste otevřel oči zjistil by jste, žě ječicích puberťáku tam bylo minimálně a žě tam byli převážně ječící dospělí nebo dokonce i maminy a tatkové ..........sice nebyl věkový průměr takový jako na Michala Prokopa, ale určitě se průměr nepohyboval kolem 14 let jak z článku vyplyvá...jinak slušné

  • vtip dne? (Jiří L., 25.07.2006 09:19) Reagovat

    Pane Ručko - už jsem pár vašich textů četl a jestli opravdu máte k něčemu daleko, tak je to experimentální a avantgardní umění. Zkuste si přečíst knihu od Zdeňka a Petra Slabých "Svět jiné hudby" abyste příště věděl o čem to vlastně mluvíte. Bílé divadlo samozřejmě není nic nestravitelného pro nikoho, kdo má trochu rozhled a především zná malby výtvarníka Martina Velíška. Ale jestli chcete avantgardu, poslechněte si třeba skupiny Birds Built Next To Underground, Skrytý půvab byrokracie, Tonton Macoutes, NPLMD nebo si alespoň sežeňte nějakou jejich desku.
    Nebo si zajděte na některou z performancí Alexe Švamberka. Ale nemluvte o něčem, o čem jak z kontextu vidno, prakticky nic nevíte.

  • výběr (Vláďa, 25.07.2006 11:15) Reagovat

    Mno, spíše než článek o festivalu je tento text spíše osobním názorem na jednotlivé kapely, ale budiž. Jen mě mrzí, že se okruh zmiňovaných kapel omezil pouze na malou hrst, a to ještě těch "nejzmiňovanějších". Chápu, že jeden člověk toho moc neoblítá, ale třeba já+doprovod jsme toho prošli mnohem více, než autor, a to jsme měli jooo pauzy. Proto mi přijde celkem zbytečné dělat recenzi na čtyřdenní festival v jednom, dvou lidech. Na takové resin dogs, Delirious? nebo českou špičku si tady nikdo ani nevzpomněl:-(.

  • Hovadiny (nevermind, 25.07.2006 12:58) Reagovat

    Jo. Jako osopbni pohled na akci ano.
    Jako recenze, nebo snad pokus o popis toho, co se na festivalu delo, to NE. Jakoby tam pulka kapel vubec nehrala... a tendencni, neboli subjektivni je to az do pr..... ani pokus o objektivitu.
    Sorry, ale dalsi buran pisici clanky o festivalech. Dalsi mamuti sluzba.


  • Autor by se mel vzdelavat (Lasis, 26.07.2006 08:20) Reagovat

    Chapu, ze vek muze byt urcitym zpusobem handicap (mlady clovek proste nemohl stihnout naposlouchat dostatecnou siri hudby). Proc ale musicserver vysle na tak zasadni festival mladeho redaktora, ktery spoustu interpretu (i velmi znamych kapel typu Gogol Bordlello) videl poprve v zivote, to nepochopim.


zobrazit všechny názory (16 celkem)

Album týdne 05/2012

Ed Sheeran
+

minulá Alba týdne

Na okraj Honzy Baluška

Deezer? Co víc si v on-line hudbě přát


Ještě v srpnu minulého roku to vypadalo, že Česká republika a digitální hudba si ještě pár let nepotykají. Pak u nás najednou zčistajasna začal fungovat iTunes Store, následně MusicJet a Supraphonline. A díky vstupu původně francouzské služby Deezer do Česka si už nyní opravdu můžeme vybírat.

Kdybyste marně několik let (jako já) stále otravovali vydavatele s dotazy, jestli neví něco o české verzi iTunes nebo Spotify, byl by pro vás (jako pro mě) loňský podzim trojnásobným svátkem. Koupit hudbu v digitální podobě už nyní není problém, ...

celý článek »

Filmserver.cz píše

03.02.
02.02.
01.02.
31.01.

CoKdyKde

So 04.02. Lamb (UK) (KC Vltavská, Praha)

Út 07.02. Samba Sunda Quintet (Java) (Palác Akropolis, Praha)

Pá 10.02. Parno Graszt (HU) (Palác Akropolis, Praha)

Pá 17.02. Grand Pianoramax (CH) (Palác Akropolis, Praha)

Pá 24.02. LMFAO (USA) (Tesla Arena, Praha)

více akcí