Country Girl a Brown Sugar nadraní LSD

23.07.2006 13:00 - Benjamin Slavík | foto: facebook interpreta

Rolling Stones, country a perverzní elektronika - to jsou dnešní Primal Scream. Bobbyho parta po skvělém "Evil Heat" opět změnila styl, zvuk, filozofii. Vlastně úplně všechno. A nová deska s názvem "Riot CIty Blues" je opět skvělá.
9/10

Primal Scream - Riot City Blues

Skladby: Country Girl, Nitty Gritty, Suicide Sally And John Guitar, When The Bombs Drops, Little Death, The 99th Floor, We're Gonna Boogie, Dolls' (Sweet Rocknroll), Hell's Commin' Down, Sometimes I Feel So Lonely
Celkový čas: 41:52
Vydavatel: Sony BMG
Primal Scream mají novou desku. Co od ní čekat - "Rocks" nebo "Some Velvet Morning"? Těšit se na nálož drsnou elektronikou zkresleného rocku? Stačí jedna noc s "Country Girl" otevírající "Riot City Blues" a je jasno. Ber, nebo nech. Trefa do černého, nebo úplně vedle. Když kapela zní na několika deskách za sebou pořád stejně, tak se dřív nebo později oblíbené písničky promění v předvídatelnou sterilní nudu. Z tohoto však skotské Primal Scream podezírat nelze. Jedna z nejprogresivnějších současných kapel po létech exhibování s elektronicky perverzní podobou rock'n'rollu zařvala: "Let's go play and live rock'n'roll. Drugs included one more time!"

Mozek drásající zkreslené, elektronickou chemií nasáklé riffy jsou pryč. Je tu "Country Girl" - krásná rock'n'rollová holka nadraná zlatou dávkou LSD, co se buď miluje, nebo nenávidí. "Brown Sugar", což je samozřejmě dvojsečné, namíchaný s nemalou dávkou country a pod děsivou kocovinou rozjetých infantilně naivních textů. Ty vypadají jako napsané v předvečer nahrávání nebo možná jako klišovitá výplň studiového jamování. Forma bez obsahu skvěle zapadající do svižného hudebního základu, ale s naprosto nulovým sdělením. "To Life Is To Fly" je stokrát provařený příběh směšné vize života směřujícího za vysněnou, dnes již neexistující láskou.

Primal Scream rozhodně razantní změnou zvuku nepopírají sebe samotné. Na řadu přijde i pro kapelu klasická elektronika s ne syrovou a temnou, ale spíše jakoby pod prachem silnic amerického venkova tepající atmosférou. "Riot City Blues" je jednou z nejameričtějších desek poslední doby. Žádné pozlátko z Los Angeles. Famózní newyorská garáž tu zní pouze v náznacích moderního oldies-country rock'n'rollového zvuku připomínajícího spíše v New yorku nenarozené legendy country než Ramones či Velvet Underground, spíše drsné periferie než kosmopolitní velkoměsta. Pod feťáckou euforií rozjetý úvod je v druhé polovině střídán naopak překvapivě vyklidněným zoufale smířlivým dojezdem. Pokud jsou první skladby o chemickým testosteronem nakopnutém rock'n'rollovém běsnění, pak je závěr naopak jeden velký absťák se vším všudy. Melodické balady s energií právě uvědomující si lásky dosažené s minimem prostředků.

Někdo by třeba mohl mluvit o návratech ke kořenům. O tom, že Bobby a spol. hrají jako Rolling Stones v nejlepších letech nebo jako Primal Scream na desce "Give Out But Don't Give Up" No Doubt. Na tom druhém tvrzení možná něco bude, ale celá tahle kapela v čele s poděsem Bobbym je dost šílená na to, aby měla nějaké pevné kořeny. Teď všechny překvapili. Co bude dál, lze pouze hádat. A to je rock'n'roll, ne?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY