Audio/Video Jukebox

více...

Téma

Rock For People 2012

Hlas Česko Slovenska

Nové album Charlie Straight

Naživo

Keane zatopili šedivý Berlín

20.05.2006 15:00, Ondřej Leinert

Britští Keane se ještě před vydáním druhého studiového alba "Under The Iron Sea" vydali na malé evropské turné, které se však už k novince plně vztahuje. Jednou ze zastávek byl i německý Berlín. V sálu, velikostí připomínajícím Roxy, odehráli povedený, byť vcelku krátký koncert a my vám z něj přinášíme report.

Je středa 18. května 10:00 a já se probouzím. Docela brzy na mé zvyklosti, ale zas ne tak brzy, abych byl sympatický jako průměrný český fotbalový bafuňář. Venku je to takové všelijaké, Slunce chvíli na obloze, chvíli v duši. Odbudu si své ritualizované hygienicko-konzumní intermezzo a pomalu vyrážím do Dejvic, kde vedle holek, co tam toho maj nejvíc, sídlí i vydavatelská firma těch, kvůli nimž se to všechno koná - britských Keane. Klukům zanedlouho (konkrétně 12. června) vyjde druhá - díky první "Hopes And Fears" notně očekávaná - deska, a tak se rozhodli před letním velkosériovým turné otestovat nový materiál v nevelkých sálech sedmi evropských metropolí. Jednou z nich je i německý Berlín a právě tam máme namířeno. Město kdysi rozdělené šedivou zdí bude dnes na malou chvíli diferencováno na ty, co jsou a co nejsou ponořeni pod železným mořem. Ne snad, že by mediální podsvětí ovládl ředitel, jemuž všichni volají, a dnes se chystal na svých tradičních pětadvacet minut intelektuální masturbace, ale jakýsi jeden dominantní proud tam přece cítit jest. Někdejší východní Berlín je skvělým dokladem doby, kdy šedivý panel a břizolit halily města do temných vojenských uniforem bez očí a duše a projektovala se prostranství typu Alexanderplatz, pro tolik lidí, a přesto pro nikoho. Ačkoli to není nijak abnormálně krásný štadt a i já, ortodoxní nepivař, bych si dovolil s Cimrmanem polemizovat, zda-li teplé pivo je skutečně horší než studená Němka, má Berlín svou neopakovatelnou atmosféru, jež dýchala také ze sálu, v němž se akce odehrávala.

Velikostí plus mínus Roxy, stylizací jednodušší. Areál původně prý pivovaru a nějaké fabriky, ne nepodobné brněnské Vaňkovce, uvnitř však ještě chladnější industriální design. Tmavé zakouřené zdi, beton a kov. K tomu černobílá kubistická stěna za pódiem a minimalistické, přesto však precizní osvětlení. Samozřejmě vyprodáno. Ostrý start ve 21:00 bez předkapely na sto procent nevyšel, dvacet minut si dali kluci původem z jihoanglického městečka Battle načas, tedy celkem standardní zpoždění. A pak už to propuklo. Potemnělý sál a Tim Rice-Oxley spouští klavírní intro nazvané "The Iron Sea", které je však bohužel tak trochu zvukově zabito, protože většina tónů splývá v jeden. Zvuk se ale záhy zlepšuje a co se setlistu vystoupení týče, od počátku se potvrzuje očekávané - Keane budou hrát především novinky. Jedna z nich ("Put It Behind You") mne hned v úvodní části přesvědčuje o tom, že s výběrem singlu po současném "Is It Any Wonder" pánové dvakrát moc práce mít nemusí.

Na pódiu vše funguje, Tom Chaplin je tím na první pohled obyčejným klukem z maloměsta, který však nic neošidí, hraje si s nástavcem mikrofonu, tu a tam předvede jednodušší taneční krok, ale hlavně zpívá po celou dobu s citem, nasazením a technickou precizností. V tomto by si z něj mohl vžít příklad i takový Chris Martin, kterému to občas ujede. Bubeník plus doplňkový vokalista Richard Hughes předvádí standardní výkon a klávesák, tanečník, zpěvák Tim Rice-Oxley v podstatě taky, stejně jsem ho viděl v Glastonbury i Amsterdamu. Jen s tím rozdílem, že každý jeho "obyčejný" výkon je neobyčejný, protože po celý koncert dokáže ke svým, byť většinou nesložitým klávesovým partům osobitě rytmicky tančit, a doplňovat tak frontmana Toma Chaplina. Tim Rice-Oxley je pro mne druhým frontmanem Keane, bez něj by nebyli ani poloviční.

Příliš se toho nenamluvilo, hlavní slovo měla hudba. Jednu z mála verbálním poznámek Tom uštědřil ke kulminující fotbalové horečce, když suše připomněl, že se těší, až do Německa znovu přijedou, což bude někdy v létě, až Angličané zvítězí nad Němci v některém z klíčových zápasů šampionátu a nejlépe na penalty, protože Angličané obvykle poráží Němce na penalty. Domácí to brali, byť je z Berlína plného fotbalových míčů v tisíci podobách patrné, že Klinsmannova družina je už teď v zemi nejsledovanějším vzorkem celebrit. Pro tuto chvíli však ještě sláva patřila Keane. Publikum bylo v mezipauzách hlasité a nadšené, ale v písních mě Němci lehce zklamali. Vytleskávali rytmus, bavili se, ale zpívat se jim moc nechtělo. Čekal jsem, že třeba hitovku "Somewhere Only We Know" zapěje s Tomem celý Kasselhaus, tím spíš, že k tomu zpěvák vybízel, ale byla to spíš taková nesmělá ozvěna.

Ale i kapela má vroubek. Hodina a čtvrt hraní mi přijde málo, celé to uteklo velmi rychle. Keane odehráli songy z nového alba, doplnili je pěti hity (samozřejmě namixovanými, nikoli za sebou - "Somewhere Only We Know", "This Is The Last Time", "Bend And Break", "Everybody's Changing" a "Bedshaped") z toho předchozího a fertig, šmitec. Čekal jsem ještě věc typu "Can't Stop Now" či nějakou z povedených b-stran, publikum se dožadovalo kupříkladu písně "Fly To Me". Jinak akce účel být malým velkým, intimním upoutávkovým koncertem splnila. Odkryla, že skupina se na své druhé studiové desce posunula k propracovanějším, drobet epičtějším kompozicím, jež by se daly zařadit do dvou hlavních proudů. Jedním, převažujícím, jsou spíše atmosférické, táhlé písně (nejcharakterističtější je "Atlantic", kterou můžete i s klipem zhlédnout zde), druhým zas jasné hymnické hity, navazující na ty z "Hopes And Fears", byť o něco složitější, využívající změny tempa a nálady (kupříkladu zmíněné "Put It Behind You" či "Crystal Ball").

Na první poslech se nedá říct, jak dobrá či špatná deska je, nemáte-li před sebou vyložený odpad. Nové písně mají potenciál, byť jsou temně zahalené, experimentálnější oproti mainstreamovému soundu "Hopes And Fears" a obecně pomalejší, z čehož pramení drobná obava, aby album nebylo pomalé příliš. Jako by deska "Under The Iron Sea" byla zahalena kouřem, co kdysi halil i berlínský Kasselhaus. A nebo je to ono železné moře, z nějž se musíme nejdříve vynořit, abychom dekódovali pod hladinou nerozluštitelné zvukové šifry? Nevím, třetí metaforu si doplňte sami. Je čtvrtek 5:00 a já jdu spát. Docela obvykle, na mé zvyklosti.

Keane, Kasselhaus, Berlín, 17.5.2006

Související články

Pohled do britských hitparád platných od 20. května (Britské hitparády)
Pohled do britských hitparád platných od 13. května (Britské hitparády)
Keane - Strangeland (Recenze CD)
Nové desky pro 19. týden (Nové desky)
Podívejte se na hororový klip "Disconnected" Keane (Video)
Podívejte se na "Silenced By The Night" Keane (Video)
Čtvrtá studiovka Keane vyjde počátkem května (Novinky)
Keane vyhlásili soutěž o nejlepší tričko (Novinky)
Pohled do britských hitparád platných od 16. května (Britské hitparády)
Keane - Night Train (Recenze CD)

Názory

Keane 17.5. (Kvikin, 20.05.2006 15:32) Reagovat

Byl to naprosto úžasný koncert,sama jsem tam byla a viděla kluky naživo.Opravdu zážitek na celý život...nádhera!
ne basa? ne kytara? (martin67, 20.05.2006 15:59) Reagovat

Muze mi auto rici, kdo na podiu hraje na basu a kytary, kterymi se novy singl jen hemzi???
Keane (Ilona, 20.05.2006 17:19) Reagovat

Ano, Keane byli skvělý a k tomu skromní! Hráli na plný plyn a německá mládež i ta z dalších zemí, zpívala a tančila a vyjadřovala svůj obdiv. Proto mě překvapil názor, že " Němci lehce zklamali ", že se jim nechtělo zpívat. Chtělo a hit " Somewhere Only We Know " a taky namátkou hit
" Bedshaped ", zněl celým Kasselhausem.
Dá se hodně polemizovat o názoru, jaké bude nové CD, zda " příliš pomalé ",či více rockové ! Pro fanoušky bude jistě skvělé a těšíme se na něj možná více, nežli nevyspalý kritik .
basa gitara (Leňa, 21.05.2006 10:23) Reagovat

hmm vysvetlím basa a gitara tam sú ale len tak že Tim vyšpekuloval ťah s elektrickými klávesami alebo len počítačom obsluhuje ho aj na koncertoch spokojná??:-)

Album týdne 21/2012

The Mars Volta
Noctourniquet

minulá Alba týdne

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?

Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »