Jestliže čtete hudební tisk a občas nahlédnete do nějakého společenského časopisu a seriózního deníku, museli jste si na začátku března chtě nechtě všimnout, že Southpaw vydali novou desku. Povídačky o tom, jak se jim nedaří prosadit se, jak je nikdo nebere (a oni na takové snahy už rezignovali), proto ve světle této skutečnosti působí jako pečlivě pěstěná image ukřivděných mazánků. A zdá se, že pořád se najde dost důvěřivců (nebo pomatenců), kteří jim to baští, aniž by byť jedinkrát na protest mlaskli. Ať je to, jak chce, nakonec je stejně nejdůležitější muzika. Tady je třeba zastavit se a zbystřit. Můžete si myslet o Southpaw cokoli, ale zdá se, že čtvrtá studiovka "Heart Disk", odvážně rozdělená na dvě části, se jim vydařila. Redakce musicserveru hošanům kolem Gregoryho také skáče na lep vydatně, přichystali jsme průvodce albem, rozhovor, reportáž ze křtu a samozřejmě i recenzi. Všude jsme je chválili. Proto přišel čas na makrorecenzi, která nejlépe napoví, jaký že ten srdeční disk opravdu je...

Eva Balaštíková - 6/10 (Krištofu Kinterovi za dobře upravený staročeský ubrus 9/10)

Ušpiněný "Heartcore" pro kluky a deníčkový "Software" pro holky, učebnicové nakrmení trhu. Poezie zrozená ve strojích se vrátila zpět do svého nitra, kytary převzaly velení, texty se staly srozumitelnými i pro tu část obyvatelstva, která o hudbě ví pouze z televizního kanálu stanice Óčko nebo stránek hudebního měsíčníku F:lter. Správně, Southpaw už nemusejí prosit o status popových hvězd, oni ho totiž již úspěšně obhájili. Vystupují mimo Prahu a sály nejsou prázdné, při vybírání zeleniny v Albertu se za nimi holčičky otáčí a jejich písničky rotují v rádiích v hlavním vysílacím čase. Sice si stále ještě sem tam postěžují na to, jak je těžké prorazit, ale z vod undergroundu vypluli už dávno. "Heart Disk" je mezníkem. Je to deska, o které se bude mluvit jako o té, kterou vkročili do mainstreamu, jako o té, která přilákala nejvíce nových posluchačů a zůstala v jejich povědomí. Sice tohle všechno už jasně předznamenávala "Boys Make Noise", ale teď je to oficiální. Přímé a jasné melodie, texty, které neurazí ani nepobouří, nasládlý pop nebo "pro otrlejší" syrovější kytary. Vybere si každý nenáročný posluchač. Vybere si každý, komu nebude vadit písnička o žaludečních potížích a špatně připravené číně.

Marie Malechová - 8/10

Je to tady. Gregory a jeho parta se vykašlali na všechny ty řeči o podceňované kapele, které kolem nich v hojné míře kolují, a řekli si, že se při tvorbě nové desky nebudou na nikoho ohlížet. A dopadlo to skvěle, přátelé. Ve vystajlovaném obalu, který pohladí duši estéta, si hoví hned dvě placičky. Odvážný krok, ale vyplatil se. Já osobně bych z těch dvaceti songů nevyhodila ani jeden, ač po prvním poslechu se mi chtělo zahodit hned celý "Heartcore". Zvuk, na který jsem u Southpaw nebyla vůbec zvyklá, mě zarazil a zdál se být nestravitelným. Nakonec se ukázalo, že jde o sousto pro labužníka. Na tuzemské poměry skutečná chuťovka, u které nehrozí, že se brzo přejí. Uhlazenější bratříček "Software" je zcela z jiného soudku, popík od začátku do konce. Popík, který mě nutí zapomínat na nechuť k pomalým melodiím a brnkání na klávesy, posazuje mě do křesla, směřuje můj pohled do dálek a nechává mě utápět se v Gregoryho zajímavých textech. Chce se mi vyjmenovat ty nejlepší kousky, ale musela bych trapně sepsat seznam všech, proto jen podotknu, že "Isolated" se stalo soundtrackem posledních dní. "Heart Disk" rozhodně nepatří k těm deskám, které si poslechnu a zahodím do propadliště dějin.

Lukáš Franz - 8/10

Je to pryč. Definitivně. Šeptání vzalo za svý. Gregory teď zpívá, "Boys Make Noise" nebyl žádný ze záchvěvů, ale nastoupená cesta nejenom v tomhle ohledu. Gregory teď zpívá, rapuje, vříská a textuje jednu ze svých nejlepších věcí - "Subway Sings". Výpovědní hodnota srovnatelná s generační "Nicotine Lovers", potěšením zahalenym v obláčcích cigaretového dýmu. Další bubeník. Deska rozdělená na dvě části. Prvoplánově řečeno na holky a kluky a jít od toho. Prvoplánovost už se nenosí. Na jednom kotouči jsou Southpaw, na druhym se točí zlobiví kluci. A když někdo zlobí, tak neví, kdy přestat. A to pak někdy bolí. Gregory má trochu větší kouty a polohu hlasu, kterou mu nebaští každej. Jeho kapela dělá hudbu, kterou nebaští každej. Vždycky se najde někdo, kdo se bude navážet do Karziho a jeho pohybů, Járy a jeho (emo)patky a tak dále. Tak to ale bylo vždycky a nejenom u nich. Přitvrdili - možná proto, že se to nosí, možná proto, že chtěli. V jádru je to ale všechno pop s jasně čitelnou (a většinou silnou) melodií. Záleží na vás, jak dlouho jim uvěříte, že tohle je rock. Zkouší vás. Rock je jinde. Jsou tu hity, jsou tu věci, bez nichž byste se obešli a já taky. Nebo ne. Soudit to nemůžeš, protože to dostávaš v kompletu 20 tracků. Je tu hodně hostů, Ondra Ježek udělal skvělou práci. Když jsou na pódiu, nepozná se, co je "Software" a co "Heartcore". Jsou to Southpaw. Vždycky budou. Jednou s nohou na plynu, jednou zase za hlavou. Chtěli bejt popstar. Jsou. Mainstream? Venku už by byli, tady to jde pomalejš. Regionální kapela, říká se o nich ve větším než malém množství. OK. Každý myslí regionem něco jinýho. Povedená deska, ale "Pleasure You Can Measure" forever. P.S. Milý deníčku, zase jsem vlezl Southpaw do prdele. Určitě to schytám v diskusi.

Michal Koch - 8/10

Patřím do skupiny pisálků, kteří ke všemu, co je nové a k čemu se okolí staví přehnaně nadšeně, přistupují s nedůvěrou. Ale že chlapci ze Southpaw přišli již se čtvrtým albem a opět na něj všude všichni pějí chválu, řekl jsem si, že bych si je opravdu už tedy měl pořádně poslechnout. A přátelé, řeknu vám jedno: moc dobře jsem udělal! První a nejdůležitější věc, která mě napadá v souvislosti s dvojalbem "Heart Disk", je originalita. A hned za ní následuje melodičnost (ať ta zjevná na "Software" disku, nebo ta skrytější na "Heartcore"), výborný zvuk, propracované aranže, zkrátka obrovská nápaditost. Snad jen ten zpěv není úplně excelentní, ale na druhou stranu u tohoto typu muziky, kde není důvod pro předvádění nějaké virtuozity, to ani není potřeba. To vše s sebou nese jedno jediné riziko pro posluchače, a sice že nedá téhle hudbě šanci. Ona totiž není ani na první, ale ani na druhý či třetí poslech. To tak propluje sluchovody a místy zasekne malé drápky. Ale při pátém šestém poslechu (máte-li tedy rádi kytary, bez toho by to, prosím pěkně, nešlo) začne posluchačovo heart tlouci v rytmu tohoto disku a tento je prostě ztracen. Jen škoda, že (taktéž originálně řešená) krabička na dvojdisk s úžasnými fotkami působí dojmem, že do švestek nevydrží. A to jest jedinou mojí výtkou tomuto odvážnému dvojitému počinu. A pak že to u nás nejde...

Dan Hájek - 8/10

Když poprvé mé oko zahlédlo obal nové dvojplacky "Heart Disk" Southpaw, tak se mi vybavila vzpomínka na doby, kdy jsem poprvé viděl "Chrám zkázy", tedy druhý film ze série o Indiana Jonesovi. (Kdy sakra bude ta čtyřka?) Vyrvané srdce v lidských dlaních se jako motiv dá vyložit mnoha způsoby. Třeba tak, že Southpaw si touhle deskou dávají poslední šanci a pak to zabalí (jenom to ne!), protože jim to ničí srdeční chod, jak jejich snažení nevyznívá podle jejich představ. Pak mohou věřit v určité nadpozemské rituály (jako v tom filmu) a čekají na novou invenci a energii... Takhle by se dalo pokračovat dál. Řekl bych, že druhá alternativa dává mnoho jasných znamení. Dvacet písní - dvacet forem, jak může vzniknout písnička, to je slušný indikátor hudebního nabuzení! Co track, to skoro jiný pohled na výsledek snažení z obýváku Gregoryho a ložnice Karziho. Nic není zcela odizolováno a ani kupa hostů nezpůsobila nicotný rozklad na elementární částice. "Heart Disk" má velkou soudržnost celku, rozdělení na dvě části není nikterak na škodu a vypíchnout několik málo povedených pecek je relativně složitý proces. Čím častěji se tyto dva disky objevují v mém přehrávači, tím hůře hledám vyloženě slabé místo - prostě není a popisovat každý song je zbytečné, když existuje vše říkající průvodce. "Isolated" na úplném konci je jen sladkou tečkou za předchozími devatenácti vydatnými chody. Jen jednu věc vím zcela jistě, raději mám rozpoložení "Software", to zcela jednoznačně vede nad každým zloduchem, kterého Indi odrovnal za cestě za dobrem a nezbyl po něm ani plíživý stín.

Tonda Kocábek - 8/10

Všichni neví co roupama. Tata Bojs před časem vytáhli na světlo skoro prachem zapadanou myšlenku koncepčního alba, Southpaw, už tak co do počtu nahrávek snad nejaktivnější domácí parta, si přijdou s dvojalbem. Kolik znáte (pop)rockových dvojalb, kde nemáte pocit, že většinu obsahu tvoří vata? Já bych to za sebe spočítal na prstech. Jenže Southpaw tentokrát vatové výplně vytěsnili experimenty (pochopitelně v rámci mezí zákona poprockové písničky). O šťastném spojení s Ondřejem Ježkem, který je stále známější nejen jako jeden z nejlepších domácích zvukařů , ale i jako stále vyhledávanější producent, už psali jiní. Stejně jako o vcelku vydařeném konceptu rozdělení na agresivnější a jemnější polovinu. Vlastně tu není žádné zásadnější překvapení - alespoň ne pro toho, kdo tuhle partu už nějakou dobu sleduje. Tedy až na to, že je všechno o kousek dotaženější, uvolněnější, bez okatých ambicí a posilovnou i steroidy zbytnělých ramen. V první půlce jsou chlapci pěkně rozjetí, hned od prvního setkání mě bavily "Dirty Rock" a "Harry Caine", ve kterých jen těžko neslyšet okouzlení táborskými Sunshine. Ale přitom se necpou nikam, kam nepatří. Zapomeňte na nějaké noise-core, natož punkovou syrovost - pořád jsou to Southpaw. Řekněme více elektro-rockoví, trošku rozpustilejší, trošku nabuzenější, ale znovu nejen díky Gregoryho zpěvu snadno rozeznatelní, a s výraznými písničkovými nápady. Druhá půlka je prý pro holky. Pche - šovinismus. No dobřem, je tu víc kláves, samplů a méně kytar. Ale nechoďte na mě s falickými symboly a potřebou něžnosti u navracejícího se matriarchátu. Spíš bych to celé nabídl jako ukázku toho, že i popová nahrávka může být dobrodružná a nestereotypní. I když na rozdíl od prvního disku by se tu pár unylých míst našlo (třeba ve "February"). Nicméně skvělá "According" s členkou-nečlenkou Majdou je jen jedním z řady hitových momentů. Jestli mi vlastně na té desce něco trochu leze krkem, tak je to nenápaditý a prvoplánovitě pojatý obal, včetně rozdělení disků na červený a bílý. Ale obsah to několikanásobně vynahrazuje.

Pavel Parikrupa - 8/10

Southpaw patří mezi nejmenované miláčky musicserveru, podobně jako třeba Tata Bojs. Stejně jako Tata Bojs nedávno přišli s koncepčním albem, což je v současnosti přinejmenším neobvyklé. Navíc nabízejí Southpaw dvojalbum a to je dnes také trochu riskantní počin. Jistě, pomohl jim mecenáš, ale to nic neupírá kapele na odvaze pustit se do tak rozsáhlého projektu. Svoboda velkého prostoru může odhalit i slabiny v podobě vycpávkového materiálu, ale to se na "Heart Disku" naštěstí nepotvrdilo, pomineme-li (pro mne) zbytečné skladby "Voice Parade" a "Summer Electro". Druhá, měkčí deska "Software" je lepší první, tvrdé poloviny, protože je hravější a melodičtější. Zatímco "Heartcore" využívá té zmíněné svobody dle hesla "ukažme, jak umíme zahrát od podlahy a jaké umíme udělat dobré hluky", na té "holčičí" půlce jsou písničky, které doslova rostou před očima. Výborné aranžérské nápady a chytlavost, to jsou hlavní devizy, díky nimž nevadí ani stále stejný Gregoryho zpěv. Minimálně "Isolated", "Shadows" a "According" jsou nepochybné hity, pokud by je ovšem někdo u nás hrál v rádiu, že? Zkusme si zaspekulovat: jak by to se Southpaw vypadalo, kdyby udělali desku v češtině?

Ondřej Michal - 8/10

Tuhle partu modýlků jsem měl vždycky rád. A nejen proto, že byli u nás mezi prvními, kterým došlo, že by kapela kromě hraní měla taky vypadat k světu. Vždycky se chtěli stát hvězdami a s minulou deskou se jim to málem i povedlo. Vtipné, chytlavé písničky na "Boys Make Noise" byly jako stvořené pro nejvyšší rotace v nejen komerčních rádiích. To by ovšem deska nesměla vyjít v zatuchlých vlnkách domácího rybníčku. Dokud budou rozhlasové étery okupovat mrtvoly z let dávno minulých spolu se svými nevkusnými následovníky, rozumný kytarový pop se bude domáhat svého prostoru jen stěží. Na "Heart Disku" si to hoši evidentně uvědomili a řekli si, že tentokrát na to půjdou jinak. A hned dvojmo. Na prostoru dvojalba, rozděleného na tvrdší, nebo chcete-li progresivnější, disk a na druhý odlehčený, se oprostili od přímočarých šablon a s celou řadou hostů si zkusili lehce zaexperimentovat. V "Somewhere In Memphis" zkouší znít gospelově, v "Summer Electro" a "Subway Sings" pokoušejí electro, ve skladbě "Cover Boy" to jsou zase ti kytaroví Southpaw, jak je známe z předešlé desky. Dechově taneční pecka s rapovanou pasáží "Life Is Romantic" nebo klipovka "Isolated" jsou pak vyložené hitovky. Ať už tady Southpaw oťukávají jakékoliv styly, pořád nabízejí vkusný a dotažený pop. Jistě, je tu pár slabších míst, ty ale v celkové různorodosti desky poměrně úspěšně zanikají. Někomu by se mohl zdát dvojdiskový formát poněkud scestný, ale jak v nedávném rozhovoru pro musicserver Gregory řekl: "Chtěli jsme, aby to mělo dvě polohy, protože i na muzice máš rád hlavně dvě atmosféry." To myslím přesně vystihuje myšlenku alba. Je už pak na posluchači samotném, na kterou polohu má v daný okamžik zrovna náladu a po které části sáhne.

Ondřej Leinert - 9/10

Tak jsem se na to album těšil... A to obvykle nebývá moc dobře, protože když člověk od něčeho moc očekává, tak ho to očekávání většinou pak zklame. Ale Southpaw se svým "Heart Diskem" vykročili proti lidovým zkušenostem a mudrosloví tím nejlepším směrem. Rozpolcenost v srdci, rozpolcenost na téhle desce. Rozpolcenost ovšem v dobrém slova smyslu. Dvacet rozličných písní, a přesto to není chaos. "Heart Disk" je barvitý. Nabídne kupu poloh, od frivolné elektrozpívánky o jednom měsíci ("February") a kytarové úleťárny ("Harry Caine"), přes klavírní baladu á la Keane (a přesto Southpaw!) - "Shadows", po epickou "Republic In My Head", skvěle vyzpívanou i zpěvnou "Somewhere In Memphis" a postmoderně komplexní "Subway Sings". Takhle bych mohl v podstatě přívlastkovat dál. "Heroes Come" zní, jako by ji k nám přivezli takoví The Killers, a svižná "According" zas skládá pomyslný reparát nástroji, který je na hate listu každého druhého studenta ZUŠky, flétně. Co je při tom důležité, přes rozmanitost a patrnou inspiraci v soudobé music si Southpaw po celou dvojdesku udržují svou tvář. Prostě je poznáte. Když jsem rýpavě přemýšlel, které věci vytknu, abych alibisticky potěšil tu iracionální část čtenářstva, co nikdy nepochopí, že objektivita je v ryze subjektivním žánru - recenzi - mrtvý pojem, nenapadalo mne toho věru moc. Náročnou introspekcí jsem přišel na to, že "Days Like This" mě baví míň než zbytek "Software" a že při heartcorových "She Spits Fire" a "Dirty Rock" neposlouchám s takovým zaujetím jako jindy. Ale mám kvůli tomu soptit, když to sám vnímám jako maličkost a tohle album je prostě podle mě na tuzemské poměry ultimativní?! Původně jsem chtěl dát osmičku, protože je klišé dávat povedeným kytarovkám osmičku. Však jsou to jenom kytary a nějaké ty hrátky s těmi instrumenty okolo, žádná velká kultura, že? Ale na to teď kašlu. Proti klišé se má bojovat a kdybych chtěl notně čekat, až zase nějaký mecenáš zasponzoruje takhle talentovanou domácí kapelu, nebo se k ní dejbože podobně postaví velký label, taky bych se třeba nemusel dočkat vůbec. Takže devět. And no questions!

Karel Veselý - 9/10

Hudební historie zná hodně nepovedených dvojalb, určitě podstatně více než těch povedených. U nás si na nahrávku takovýchto rozměrů troufne jen málokdo (marně na nějaké regulérní, studiové dvojCD vzpomínám), ale Southpaw tento odvážný plán ustáli s přehledem a hrdě se zapsali do historie. Ani nevím, proč jsem nejdřív sáhl po bílém "Software", které se má podle kapely poslouchat až jako druhé, ale byl jsem příjemně překvapen moderním zvukem, výraznými melodiemi a sebevědomým písničkářstvím, které zavání popem, za což se Gregory a spol. určitě nijak nestydí. Šok přišel teprve poté, co jsem začal poslouchat "Voice Parade", hodně originální intro "Heartcore". První disk přináší na domácí poměry velmi odvážně pojatou moderní nadstylovou fúzi, která se ale neutápí v experimentech pro experimenty a má tah na bránu. A taky obsahuje asi nejlepší skladbu celé kolekce "Subway Sings" s Tonyou Graves a Ni. Ono už to poslední album bylo povedené a moc se mi líbilo, ale rozdíl mezi Southpaw na "Boys Make Noise" a na "Heart Disk" je producent Ondřej Ježek, který kapelu pozvedává do nových výšin. Jsem líný přehazovat v přehrávači disky, takže "Heartcore" dostává přednost (i když "Software" obsahuje výtečné potenciální singlovky "Life Is Romantic" a "Isolated"). V neposlední řadě je třeba připomenout, že Southpaw si desku natočili a vydali v podstatě sami, tedy jen s pomocí tajemného sponzora, naštěstí jsem si žádného product placement nevšiml. Takhle vypadá malá hudební revoluce.