Odvážné mladé dámy na létajících stromech

14.06.2005 11:00 - Jakub König | foto: facebook interpreta

Jsou kapely různé. A pak jsou kapely ještě různější. Nebudu to protahovat, brněnská alternativní skupina Budoár staré dámy patří mezi ty druhé. Mezi ty, které se nedají snadno charakterizovat jedním, dvěma slovy. Na které někdy nestačí ani celé věty. Občas ani celé recenze. Přesto se vám v následujícím článku pokusím popsat dojmy z nového CD "My o vlku".
7/10

Budoár staré dámy - My o vlku

Skladby: Uneste si mě!, Boží (+ klip), Náměsíčná, Saně! Koně!, Stříbrná svatba (+ klip + dokument), Slunce má stále barvu lišky, Noc co noc, Sámsám, Prosvícená, Oná osudná, Tmou tmoucí (+ klip), S křídly za hlavou, Re:
Celkový čas: 48:56
Vydavatel: Indies
O Budoáru staré dámy jsem slyšel hodně vyprávět. Většinou to bylo vyprávění nadšené: "Hele. Tři krásný holky na pódiu mlátěj do kytar, teda jedna vlastně hraje na housle. Ale žádný ubrečený písničky, normálně nářez, jasný?" vysvětloval mi dvoumetrový, asi stopadesátikilový pořízek nad černým pivem. Chápavě jsem tehdy pokyvoval hlavou. Jestli ho něco takhle vyvedlo z míry, měl bych si to zkusit najít a do budoucna trochu pohlídat. Začal jsem BSD po očku sledovat. Začal jsem se na ně vyptávat, a i když jsem se nedostal ani na jeden z koncertů, které se konaly v mém okolí, sliboval jsem si, že příště, příště už si je určitě ujít nenechám.

Hned, jak to bylo možné, jsem se přihlásil o jejich nové, v pořadí druhé album. A dobře jsem udělal. Nerad bych totiž tohle setkání propásl. Prvním příjemným překvapením a zároveň příslibem něčeho neobvyklého a krásného byl výjimečně zdařilý obal z rukou zpěvačky a kytaristky Marty Svobodové. A já si ho už cestou v tramvaji rozkládal a skládal, prohlížel a pročítal. Tím jsem se nevědomky a neplánovaně dostal k textům, ještě před kontaktem s hudbou. Vida, vida, vida. Slečny se nezdráhají zhudebňovat básnické texty, tady Karel Šiktanc, tuhle Václav Hrabě, tamhle Sergej Jesenin. A nevyhýbají se ani vlastním zdrojům. Tramvaj dál uháněla Prahou a já se začetl: "Pojďte dál. Jen račte dál. Každou noc přesně v půlnoc se mi pootevře okno do zahrady. Stromy, vy, co rostete jen v noci, každý den jsou vaše větve výš, korunami blíž." Na to, že jde o takovej nářez, jsou ta slova (opět hlavně z pera Marty Svobodové) nezvykle poetická a zahloubaná. Litoval jsem, že nemám baterky v přehrávači a dál jel rozpáleným městem. A těšil se.

A nakonec se i dočkal. Dámy spustily. Kytary, housle, basa, bicí. Hlasy, někdy něžné, někdy punkově ukřičené. Jelikož jim není vždycky úplně rozumět, hmátl jsem po bookletu, ale ouha. Texty nejsou řazeny stejně, jako skladby na desce. Takže horečné listování. To, co mne ale napřed trochu otravovalo, mne záhy začalo víc a víc bavit. Listoval jsem barevnými stránkami, z nichž každá tvoří spolu s textem dokonalý obraz. Konečně mi jednotlivé díly skládačky, které jsem se zpočátku snažil vnímat po částech, zapadly dohromady. Při poslechu skladeb mne napadlo, jestli tenhle vtípek s přeházenými texty není taky součástí té hravé inteligentní energie, která z hudby a textů Budoáru vyzařuje. Radost. Podaná ruka spíš než hozená rukavice. Řekl jsem si, že ano. A přijde mi to po několikátém poslechu čím dál zřejmější. Děvčata a chlapci (mám na chlapce trochu tendenci zapomínat, jelikož ženský element je u téhle kapely nepřeslechnutelný) se (podle mne) prostě radují. Chtějí hlavně hrát. Nenutí je firma, nenutí je jejich prázdná peněženka. Jen touha po vytváření a vyprávění příběhů, které by tu bez nich neměl kdo vyprávět. Pomalu a postupně mi docházelo, že proto ten krásný booklet, proto propracovaná videostopa. "My o vlku" je jednoduše velmi chtěné dítko nadaných rodičů, je to krásná a promyšlená věc na hraní. Někdy jde o hru rozdováděnou a raubířskou, jako v "Oné osudné", jindy o trochu potemnělou schovávanku, kterou může být třeba hned první "Uneste si mě". A někdy neodolatelně krásnou jako v případě "Náměsíčné" či "Prosvícené".

Budoár staré dámy se dá stylově těžko zařadit. Alternativní rock. Snad. Velmi otevřená a neohraničená krabice, tenhle alternativní rock. Spíš takový výběh pro citlivé a hyperaktivní děti. BDS někdy připomínají Zuby Nehty, občas se mi vybaví písničkář Václav Koubek. Ale jsou dost sví. Necítí potřebu se stylizovat. Zařazovat. Necítí potřebu vycházet naproti recenzentům. Proč taky? Každý, kdo má trochu soudnosti, se místo pokusů o písemné zachycení té prazvláštní, lákavé a křehké věci, připojí k té hře, koupí si baterky do přehrávače a nechá se vést.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY