Dědictví Keltů se u nás daří
20.05.2005 05:00, Ondřej Pravda
Máte-li málo peněz nebo času jet do Irska, nezoufejte. V Česku je víc kapel věnujících se tzv. keltské hudbě, Dún An Doras patří k těm, kteří se v ní nepouštějí do žádných velkých experimentů. Na své již třetí desce "Rua" potvrzují, že jsou velice dobrými žáky téhle scény. Nevědět, že jsou od nás, snadno byste je hádali na rodilé muzikanty.
7/10
Dún An Doras - Rua
Celkový čas: 54:28
Skladby: The Lowlands Of Holland, Sally, The Flaring Pot (reels), ψ set (jigs), One Last Cold Kiss, Came Ye O'er Frae France, Farranfore (jigs), The Snows They Melt The Soonest, Home By Bearna, So Far So Good (reels), Bráigh Loch Iall, Bean Pháidín (bonus track)
Vydavatel: Indies Records
Kolega Kocábek se v recenzi předchozího alba skupiny Dún An Doras "Sweet&Sour" pro mě trochu nepochopitelně řečnicky táže, kde se v Česku bere obliba tzv. keltské hudby. I když to někteří s těmi kořeny přehánějí (vlivů formujících místní geny bylo mnohem víc) a i když móda dělá taky svoje, je myslím neoddiskutovatelný historický fakt, že zde nějakou dobu Keltové žili a svůj otisk zde zanechali. A tak není na místě překvapení nad tím, že dost lidí tady oslovuje hudba pocházející z Bretaně, Galicie, Skotska a hlavně Irska neboli souhrnně, a tím pádem trochu nepřesně, keltská hudba. Co přesně máme, nebo nemáme společného (osobně jsem se v Irsku cítil dost doma), nechme na specialistech, teď se podíváme "jen" na tu muziku.
V ní nejsou Dún An Doras začátečníci, nové album "Rua" je už jejich třetím. A to její členové nehrají jen v ní, mají zálety do podobných bretaňských vod (Cabelique) nebo i do vod více odlišných - bulharských nebo španělských (Draga Banda). Samotní Dún An Doras začínali jako mezinárodní uskupení založené expaty zde v Praze, postupně ale cizí zdroje nahradili místní hráči, kteří zde vyrostli. Jediným, kdo zůstal po zásadních změnách v sestavě, je zpěvačka Káťa García. Přechozí album "Sweet&Sour" nahráli ještě se zakladatelem René Starhonem, ale nové album "Rua" už je plně "české".
Oproti předchozímu albu nedošlo k zásadním posunům (včetně střídmého vkusného obalu), což znamená, že lze souhlasit s klady i zápory uvedené kolegou. Střídají se irské tradicionály s vlastními skladbami, přičemž poznat rozdíl mezi nimi je věc pro experty. Tak jako v rodném Irsku dojde na jímavé, klidné a zpívané skladby, kde vyniknou kvality zpěvačky Káti Garcíi - jak jazykově, tak vokálně zvládá nerodný styl výborně. Většinou pomalejší zpívané skladby jsou prostřídány instrumentálními reely a jigy, někdy v pravý čas typicky irskými "vypalovačkami" k tanci. V nich se mohou blýsknout spoluhráči Garcíi, nicméně housle a flétna jsou natolik určující, že si nějakých stylových úkroků stranou v první chvíli nevšimnete.Na webových stránkách je kromě zajímavých komentářů ke vzniku skladeb uvedeno, že "rua" znamená v irštině "červený", ale také "dravý", a že přesně takové je nové album. Přes skočnost některých skladeb tomu tak není, dravost není vlastností Dún An Doras. Poctivost, hráčská a pěvecká zručnost určitě. Ale s tím ruku v ruce už kolegou zpochybňovaná opatrnost a sázka na jistotu. Přes různé malé jazzové náznaky jde o tak keltskou hudbu se vším všudy, že nelze obdivně neocenit autentičnost a zároveň kvůli ní mít zásadní otázku: Proč chodit k výborným kovaříčkům, když existuje tolik výborných a ještě autentičtějších kovářů? Kvůli dostupnosti téhle hudby na koncertech tady to beru, ale stejně trochu pochybuji o smyslu vydávat ji na deskách. Ačkoliv jsou Dún An Doras hodně dobří a v drobnostech se keltského světa úplně nedrží (občas kytara, basa, tabla, perkuse), pořád jsou až příliš zaměnitelní s originálem. A ten je navíc hodně stejný sám o sobě. Tak nevím, asi jsem přece jen málo Kelt.
