Naživo

Wayne Shorter dul náročně, ale krásně

08.03.2005 05:00, Tomáš Turek

Jazz prý už dlouho stagnuje. Na pražském koncertě Waynea Shortera jste se ale mohli 6. března přesvědčit o opaku. Nebo přinejmenším pocítit jeho neustávající životaschopnost. Inu, status legendy nemusí pokaždé znamenat jen oživování dávné minulosti. Více v naší reportáži.

James Harries, Praha, 6.6.2005 small
© Sofii / musicserver.cz
Sterilně neosobní plyšový sál pražského Kongresového centra není místem, do kterého bych se nějak zvlášť těšil. Nabídka ke strávení večera v těchto prostorách musí být tudíž opodstatněna náležitým lákadlem. V neděli 6. března však na mě měla tato chudokrevná budova políčeno obzvlášť rafinovaně. Wayne Shorter, těžká váha jazzu, rovnocenný parťák Milese Davise, majitel všemožných odborných ocenění a jeden z mála skutečných inovátorů a hudebně-ideových tahounů se totiž po deseti letech opět rozhodl vystoupit v Česku. V rámci svého kvarteta, obklopen hudebníky par excelence, se stálou, posledními alby nanejvýš prokázanou, hráčskou i skladatelskou potencí, sliboval jeho koncert přinejmenším vysoce kvalitní kulturní zážitek. "Předkrm" v podání u nás zabydleného písničkáře Jamese Harriese se sice servíroval většinou kamsi putujícím a neposedným divákům, přesto se mu hlavně díky jako vždy vynikající hře Emila Viklického na piano dařilo upoutat dostatečný počet lidí na to, aby si i přes relativně apatické publikum nepřipadal úplně odstrčen. Melancholické trio přehrálo nejzajímavější kousky z podle mě kouzelné, u Indies vydané nahrávky "The Straight Street Session", a nikdo by se myslím neurazil, kdyby své vystoupení o něco více protáhli. V Harriesově zpěvu lze slyšet inspirační názvuky od Dylana po Jeffa Buckleyho, ale mně ten večer, právě i díky Viklického ležérní hře, nápadně evokoval projev Toma Waitse z období alba "The Heart Of Saturday Night".
Wayne Shorter, Praha, 6.6.2005 small d
© Sofii / musicserver.cz
Po přestávce, při které se pohotovější diváci z balkónu přemístili z absurdně vzdálených míst na ta volná v dolní části sálu, vystřídalo napínavé zvukové putování odlehčenou atmosféru decentně našlehanou Harriesovým triem. Při první, bezmála třičtvrtěhodinové kompozici Shorter víceméně nedal příležitost obecenstvu projevit svou touhu si čas od času ulevit potleskem. Pětatřicetiletý bubeník Brian Blade rozjel "free" rytmus, který se při sebepozornějším poslechu zdánlivě nesetkával se hrou ostatních, ovšem v rámci celku po několika minutách "toulání" nakonec přeci jen dohromady vyzněli jako parádně sehraná jednotka. Mistr nejprve pomalu rozehřával tesknými tóny svého tenorsaxofonu a ke zrychlení tempa docházelo jen v Bladeových výpadech, při kterých s ohromnou vervou pokropil své bicí a dál jakoby nic pokračoval v decentním přiklepávání rytmu. Povětšinou neuchopitelné exkurzy kamsi mimo prostor a čas byly tu a tam usměrněny rytmickou linkou připomínající funky či nějaký starý jazzový standard, ale vzápětí se pod Shorterovým vedením kapela znovu vrhla do halucinogenních výprav. Newyorský švihák a kontrabasová hvězda první velikosti John Patitucci ke svému korpulentnímu nástroji čas od času přiložil smyčec a upozornil tak na to, co je ze Shorterovy hudby zřejmé už nějaký ten pátek. Ačkoliv svým věkem a fakticky i hráčskou zkušeností patří do staré školy, je jeho hudba od sklepa po půdu prosycena nejrůznějšími vlivy. Tu se kloní ke klasice (ať už to znamená cokoliv), tu si pohraje s inspiracemi z world music. Jistě, to dnes dělá kde kdo, jenže jemu to jde tak nějak samozřejmě a vůbec to nenarušuje celkovou původní náladu žánru. Ten je zde totiž sice stále jazzem, ale hranice prakticky nemá. Jednoznačná disharmonie si najde skulinku, aby pohltila celou hru, a nakonec vám ještě vnutí dojem plynulosti.
Wayne Shorter, Praha, 6.6.2005 small b
© Sofii / musicserver.cz
Danilo Perez za pianem válel tak nějak automaticky profesionálně a jen si občas s panem kapelníkem prohodili lišácké úsměvy nebo ležérní gesto. Shorter ale věnoval veliký prostor především zmíněnému Brianu Bladeovi. Ten se opakovaně pustil do sólování s takovou vervou, až jsem si říkal, jestli si nechce svého starého mistra udobřit po nějaké šarvátce. Ve druhé, také sáhodlouhé skladbě pod dominantní piano jen tak jemně přicinkával na činely nebo "cákal" štětečky, až mě napadlo, jestli už toho "šolíchání" nebylo dost. V tom ale spustil neuvěřitelnou hromovou kaskádu. Ve chvílích, kdy se Shorter rozparádil a jeho brutálně ždímaný soprán kvílel o sto šest, zdálo se, že snad vypustí duši. On si ale v takovou chvíli tón sebejistě podrží ještě o něco déle, aby ho mohl vzápětí řádně "skřípnout". Když zadul do tenoru teskný motiv, vytanula my na mysl švejkovská parafráze: "Waynea možná ještě neznáte, ale až ho poznáte, on vás donutí až k pláči!" Určitá neuchopitelnost hudby během prvních dvou, epicky nejnáročnějších, skladeb (nebo snad pásem?) doslova vyhnala docela početné, pravděpodobně armstrongovský jazz očekávající diváctvo. Před poněkud "pohodovějším" přídavkem jsem sledoval, kterak někteří přímo pádí ze sálu. Přes bujarý potlesk zbylých a blažených diváků se ale druhý "nášup" nekonal a kvartet se přišel pouze vděčně uklonit.
Wayne Shorter, Praha, 6.6.2005 small c
© Sofii / musicserver.cz
Přiznávám, že jsem měl jistou obavu, že se z Shorterova koncertu vyklube tak trochu snobárna (ostatně prezentace v médiích by tomu nasvědčovala). Naštěstí však jeho hudební velkorysost porazila všechny předsudky. Hlavní část koncertu Shorterova kvartetu se všehovšudy skládala ze tří základních kompozic, přičemž se jednalo především o nové kusy (eventuelní ohlasy starších skladeb tu asi nemá smysl odhalovat), které má Shorter v plánu ještě letos se svým hvězdným kvartetem nahrát a vydat. Po majstrštyku "Alegría" z roku 2003 to bude sice teprve druhé album v poměrně dlouhém časovém úseku. Eventuelní zájemci o jeho hudbu ale mají skutečný poklad k objevování jak v jeho sólových albech (zejména těch ze šedesátých let), tak v rámci jeho participace v kapelách Weather Report nebo v už zmiňovaném druhém kvintetu božského Milese. Myslím, že i v jedenasedmdesáti letech je jeho múza stále neobyčejně čilá, což na pražském koncertě dokázal více než přesvědčivě.
Wayne Shorter, James Harries, Kongresové centrum, Praha, 6.3.2005

Názory

Vložit názor

Zaškrtněte, pokud nechcete zobrazit u svého příspěvku Váš e-mail.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na následující otázku nebude názor přidán.

  • Wayne Shorter... (STTM, 12.03.2005 00:48) Reagovat

    Kdybych nedělní koncert slyšel z CD, vím, že bych měl potíže vydržet s poslechem celou hodinu; trochu se už znám, a proto je pravděpodobnější, že po pěti minutách by se do playlistu dostalo něco jednoduššího (možná bych přitom stylově zůstal u saxofonu a zvolil báječné In Praise of Dreams Jana Garbarka).

    Jenže já jsem na tom koncertě byl osobně. První dojem byl umocněn dlouhým a nudným čekáním (teď vím, že bylo správné); od prvních tónů byla zřejmá extrémně vysoká úroveň ovládnutí nástrojů, která z protagonistů přímo vyzařovala, a jejich maximální koncentrace, spojená však s potutelným a přitažlivým nadhledem. Skladby zazněly celkem čtyři. Na první pohled málo, ale byly výživné jako moje vinotéka na parapetu (pokus o vtip). Rychlé momenty, doprovázené zběsilými hmatovými exhibicemi Johna Patitucciho a ďábelskými bubenickými výpady Briana Bladea, plynule přecházely do snových pasáží, v nichž Danilo Perez jemně naznačoval příští motiv. Pak to vždy přišlo: Wayne, trpělivě vyčkávající, nasadil to nejkrásnější sólo, jaké může existovat; vše se náhle změnilo a já byl v New Yorku pod Brooklynským mostem, se zavřenýma očima poslouchal pouličního saxofonistu, vlasy mi čechral vítr a zamračená noční obloha slibovala noční déšť...

    Profesionalita nejvyšší kategorie, v níž ale nebyl kalkul - namísto něho byla všude cítit radost z hraní. Jednotlivé nástroje si přihrávaly neviditelný míč a vzájemně se vyzývaly k pokračování hry; i gesta samotných protagonistů svědčila o této hře, která (nejen) je tolik bavila. Poplácání po ramenou, spojené pěsti, oslava úderem dlaní... gesta jak z fotbalového zápasu na americké střední škole, přesto však v daný moment neobyčejně pravdivá, všeříkající a vlastně obdivuhodná, jako vše, co je mistrovské a nemůže už být vylepšeno...

Album týdne 21/2012

Na okraj Lukáše Bendy

Bene, řekni prdel, máš na to?


Nadužívání slovního spojení česká malost považuju za největší českou malost. Jsme mistři světa v komentářích a diskuzích na netu, ale pro pochopení legrace abychom si zaletěli na jinou planetu. Rozhořčené reakce, které vyvolal Ben Cristovao se svým novým super(s)hitem "Prdel", budiž toho důkazem.

Termín česká malost je tentokrát na místě. Arbitři jediného správného vkusu nezastavili začátkem května v komentářích - ať již na musicserveru nebo kdekoliv jinde - pusu. Jaký je ten Ben Cristovao pozér! Vlastně vůbec nemá ...

celý článek »

Filmserver.cz píše

CoKdyKde

St 23.05. Quantic (UK) (Lucerna Music Bar, Praha)

Čt 24.05. Monkey Business (Žluté lázně, Praha)

Pá 25.05. Photolab (BIO OKO, Praha)

So 26.05. Mezi ploty 2012 (Bohnice, Praha)

Ne 03.06. Kyuss Lives! (USA) (Lucerna Music Bar, Praha)

více akcí