Wayne Shorter... (STTM, 12.03.2005 00:48) Reagovat

Kdybych nedělní koncert slyšel z CD, vím, že bych měl potíže vydržet s poslechem celou hodinu; trochu se už znám, a proto je pravděpodobnější, že po pěti minutách by se do playlistu dostalo něco jednoduššího (možná bych přitom stylově zůstal u saxofonu a zvolil báječné In Praise of Dreams Jana Garbarka).

Jenže já jsem na tom koncertě byl osobně. První dojem byl umocněn dlouhým a nudným čekáním (teď vím, že bylo správné); od prvních tónů byla zřejmá extrémně vysoká úroveň ovládnutí nástrojů, která z protagonistů přímo vyzařovala, a jejich maximální koncentrace, spojená však s potutelným a přitažlivým nadhledem. Skladby zazněly celkem čtyři. Na první pohled málo, ale byly výživné jako moje vinotéka na parapetu (pokus o vtip). Rychlé momenty, doprovázené zběsilými hmatovými exhibicemi Johna Patitucciho a ďábelskými bubenickými výpady Briana Bladea, plynule přecházely do snových pasáží, v nichž Danilo Perez jemně naznačoval příští motiv. Pak to vždy přišlo: Wayne, trpělivě vyčkávající, nasadil to nejkrásnější sólo, jaké může existovat; vše se náhle změnilo a já byl v New Yorku pod Brooklynským mostem, se zavřenýma očima poslouchal pouličního saxofonistu, vlasy mi čechral vítr a zamračená noční obloha slibovala noční déšť...

Profesionalita nejvyšší kategorie, v níž ale nebyl kalkul - namísto něho byla všude cítit radost z hraní. Jednotlivé nástroje si přihrávaly neviditelný míč a vzájemně se vyzývaly k pokračování hry; i gesta samotných protagonistů svědčila o této hře, která (nejen) je tolik bavila. Poplácání po ramenou, spojené pěsti, oslava úderem dlaní... gesta jak z fotbalového zápasu na americké střední škole, přesto však v daný moment neobyčejně pravdivá, všeříkající a vlastně obdivuhodná, jako vše, co je mistrovské a nemůže už být vylepšeno...