Fanoušci legendární americké čtveřice The Velvet Underground, kterých v našich krajích neběhá zrovna málo, mohou jásat. Třetinu století starý koncert "Live At Max's Kansas City", poslední v sestavě se zpěvákem a kytaristou Lou Reedem, nyní znovu vyšel, a to v důkladné a rozšířené reedici.
6/10
The Velvet Underground - Live At Max's Kansas City
Celkový čas: 41:03 + 52:11
Skladby: CD1 - I'm Waiting For The Man, White Light, White Heat, I'm Set Free, Sweet Jane (Version 1), Lonesome Cowboy Bill (Version 1), New Age, Beginning To See The Light / CD2 - Who Loves The Sun, Sweet Jane (Version 2), I'll Be Your Mirror, Pale Blue Eyes, Candy Says, Sunday Morning, After Hours, Femme Fatale, Some Kinda Love, Lonesome Cowboy Bill (Version 2)
Vydavatel: Warner Music
O
The Velvet Underground, hudebním to objevu Andyho Warhola, už byly nejen popsány stohy papíru, ale hlavně vyřčeno už téměř vše, co vyřčeno být mohlo. Existovali nějakých šest, sedm let, pomineme-li krátkodobé obnovení před pár lety, rozpadli se před více než třemi desetiletími, a přesto zdaleka nejsou zapomenuti. U nás mají pozici téměř kultovní a jsou zde populární již od konce šedesátých let, nemluvě o
Velvet Underground Revival Bandu, který funguje již od roku 1987 a patří tak k nejdéle fungujícím revivalům u nás. Ale i po zbytku světa mají tisíce následovníků, kteří se k nim více či méně hlásí, nebo i nehlásí, ale vliv je v jejich hudbě jen těžko přeslechnutelný. Vedle spousty pirátských záznamů, tribute desek či stovek jejich coververzí, po nich zbyly ovšem pouhé čtyři řadové studiové desky. Což je pochopitelně dost prekérní situace pro vlastníka autorských práv na jejich nahrávky. V průběhu času tak vykrystalizovalo jednak album s prostým názvem "VU", které je složeno z natočených, ale nevydaných nahrávek, a pak taky série koncertů, které bývají často uváděny i v oficiální diskografii skupiny. Jedním z nich je kolekce "Live At Max's Kansas City".
Ta původní vyšla v roce 1972 a zachytila kapelu na sklonku její krátké kariéry. Ze základní sestavy už chyběla nejen zpěvačka
Nico, jejíž spolupráce se skupinou je ostatně často zbytečně zveličována, ale především
John Cale, tedy ten, který svou uhrančivou violou a geniálními aranžérskými schopnostmi 'Velvety' povýšil na něco víc, než jen tuctovou kapelu. Nezanedbatelná je i neúčast mateřským povinnostem se tehdy věnující Moe Tuckerové, jejíž originální bubnování bylo také sotva někým nahraditelné. Když se krátce po tomto koncertu vydal na sólovou dráhu i
Lou Reed, byl osud kapely zpečetěn. Výsledkem je, že máme před sebou jen odlesk bývalé slávy skupiny.
Nic nepomůže ani to, že vydavatel doplnil původní vydání šesti dalšími skladbami, které byly z tehdejší sestavy vyřazeny, a rozšířil tak koncert na dvojalbum. Nemyslím, že by to mělo nějaký významnější vliv na celkové vyznění. Navíc ve dvou případech jde jen o odlišné verze již zařazených skladeb, které sice nabízejí zajímavou možnost srovnání, ale celek jinak nijak neobohacují. Jestli je totiž na desce něco ocenitelného, pak je to ono zachycení okamžiku, uvědomění si, že se nejednalo o nějaké plánované nahrávání, ale o amatérský záznam běžného vystoupení. Kapela tu sice zní přesvědčivě a svižně, ale jako lokální rocková parta, jakých jsou stovky. Ta tam je jejich tajuplnost, všudypřítomné napětí, skvěle vygradované skladby. Nenajdeme tu ani ty nejlepší kousky jako "Heroin" či "All Tomorrow's Parties", mnohé další znějí nesmyslně zrychleně, uspěchaně, jakoby kapela chtěla mít koncert co nejrychleji za sebou. Některé verze nejsou špatné, ale těm originálním se většinou zdaleka nevyrovnají - čestnou výjimkou budiž třeba "Sunday Morning". Jiné se ale proměňují v nenápadnou parodii sebe sama jako třeba "Pale Blue Eyes", která se ze sametově křehké melodie proklubala v nudný barový cajdák, a nebo jsou nelogicky postaveny na destrukci toho, co je činilo zajímavými ("After Hours").
Zkrátka a dobře, nová rozšířená reedice "Live At Max's Kansas City" je vhodná především pro skalní fanoušky, popřípadě sběratele hudebních kuriozit. Pro ty ostatní je názorným dokladem, že i skvělé kapely mohou mít neslavné konce. A rozhodně bych ji nedoporučoval k poslechu případnému nepoučenému mladému zájemci, který by se chtěl s tvorbou 'Velvetů' teprve seznámit. Protože pak je pravděpodobné, že by byl od dalších nahrávek odrazen s pocitem "
co na nich proboha všichni mají...?"